Podle běžných měřítek je Blanka malé děvčátko ze sociální rodiny, jakých jsou v Praze tisíce. Otec alkoholik, maminka dlouhodobě upoutaná na nemocniční lůžko. Čím je však toto sotva pětileté děvčátko doopravdy? Skutečně přišlo na Zem z planety Nauhir, o které tak často nadšeně vypráví?
To se podaří poodhalit Markovi, majiteli obchodního domu s výmluvným názvem Svět. Ten se jednoho dne setká s nevšedním děvčátkem, které do obchodního domu nepřichází kvůli hračkám či sladkostem, ale aby si četlo v knihách. Přitom si vybírá tituly, jejichž tematika je obtížně srozumitelná i mnohým dospělým.
Blance nečiní problém nahlížet do zdánlivě složitých zákonitostí světa a srozumitelně své poznatky předávat dál. Spolu se svým zvířecím kamarádem, morčetem Griz-Lim, navštěvuje dětská hřiště, nemocnici a další místa, všude šíří radost a naději.
Marek i jeho žena Kristýna si děvčátko, které jakoby snad ani nebylo z tohoto světa, rychle oblíbí. Když zjistí, že ve svém útlém věku začalo tvořit knihu o svých zkušenostech s životem na Zemi, rozhodnou se jí pomoci s jejím dokončením a následně i vydáním…
Kniha obsahuje množství barevných ilustrací, na kterých se podílela malířka Markéta Kotková, její dcery Anežka, děti z MŠ Sluštice a MŠ Nezdenice. Součástí knihy jsou také volné plochy označené symbolem pastelky pro vytvoření vlastních obrázků.
Michal Čagánek, Blanka Nová: Malá. Nové Proudy 2012, vázaná, 88 stran, 190 Kč.
Ukázka z knihy
Říkají mi Blanka a na jaře mi přáli ke čtvrtým narozeninám. Nyní je podzim, stromy odevzdávají své plody. Stačí vzít do dlaně jablko nebo zralou švestku a člověk hned ví, že je tady správně, že věčnost trvá a bere na sebe bezpočet podob.
Uprostřed léta jsem poznala, že umím číst. Seděla jsem v parku pod stromem, starý jírovec mě rád chová ve svém stínu. Ráda se opírám o jeho kmen. V tom kmeni je dutina, do které se dá vlézt, když člověk chce a je dost malý na to, aby se do ní vešel, jako jsem já malá.
Nevstoupila jsem do stromu toho dne. Nevdechla jsem vůni rozpadajícího se dřeva pokrytého pavučinami jako zdi starého hradu. Neodloupla jsem kousek a nepodržela ho v dlani, dokud se nerozpadl v prach, který neodnesl vítr.
Seděla jsem pod stromem a vítr si hrál s mými vlasy. Četla jsem. Podle obrázků a podle toho, co jsem tolikrát slyšela z maminčiných úst, dokud tady ještě byla s námi a usmívala se na svět. Krásná jemná maminčina ústa, kterých je tak příjemné se dotýkat.
Nebyla se mnou toho dne. Jedině stromy šeptaly do větru. Šeptal vítr. Šeptal starý jírovec. Také já jsem šeptala, co bylo v paměti.
Příběh Malého prince, který opustil svoji planetu a přibyl na Zemi. Na Zemi byla poušť, v té poušti studna, ze které se dalo pít kdykoliv člověk pocítil žízeň. Avšak téměř nikdy z ní nepil, protože byla tak malá a poušť byla všude.
V té knize jsem četla. Z obrázků a ze vzpomínek. Na všechno ostatní jsem zapomněla. Na stromy a na vítr. Na maminčina ústa i na malé děvčátko, kterému říkají Blanka.
Pak najednou to bylo tady. Četla jsem. Nepřekvapilo mě to. Uvědomila jsem si, že to umím a že to umím už dávno.
Přečetla jsem celou knihu a začala číst znovu. Četla jsem nahlas, a co jsem četla, bylo živé a bylo Pravda.
Jako je pravdivý každý strom a každá květina, protože roste z vody a ze světla a po ničem jiném netouží, než být květinou, která roste, kvete a uvadá.
To bylo v létě. Listí na stromech bylo zelené, byly prázdniny a maminka byla zdravá. Byly jsme spolu každý den. Byly to živé dny plné radosti, kterou jsme nemusely nikde hledat. Protože byla všude.
Někteří lidé nás měli za blázny, opravdový svět je prý světem smutku a bolesti. Ne snad že by se mýlili. Prostě nahlíželi svět očima svých vlastních zkušeností. Tak jako člověk věří, že všechno ovoce je trpké, když v životě ochutnal jedině pláňata.
Blázny jsme byly hlavně pro našeho tatínka a jeho svět plný násilí. Od toho přepadení skoro nevychází z domu. Jedině když mu dojde pití. Jedině když se napije, se někdy dokáže usmát. Alespoň na malou chvíli je všechna bolest pryč a on je zase doma.
Náš starý dobrý tatínek. Má svoji práci, na kterou je hrdý. Rodinu, pro kterou by udělal všechno na světě. Pro svoji ženu, pro Matěje, který je už velký kluk. A pořád roste.
„Tati, až vyrostu, budu policista jako ty!“ říká hrdě, na hlavě tátovu služební čepici. Tatínek se usmívá a nikdo nepochybuje.
To bylo před tím, než jsem přišla na svět. A ještě chvíli potom. Potom šel jednou tatínek do obchodu, do samoobsluhy u nás v ulici. Jen tak pro pár věcí, že bude hned zpátky. Vrátil se za několik hodin. Bez věcí a od krve.
Zatímco nakupoval, někdo vytáhl pistoli.
Prodavač se nedokázal ani hnout. Zato se pohnul tatínek. Třeskl výstřel, zazněly nadávky. Dvě těla se svezla k zemi. Schytal to od tatínka pořádně.
Ještě ten den ho obvinili z ublížení na zdraví a veřejného ohrožení. Ne toho s pistolí, ale tatínka.
…
Procvičte nejen pravopisná cvičení, diktáty, ale i kvízy, časté chyby, doplňovačky a vše, co pomůže ve výuce Vám nebo dětem
Vaše názory
Vaše názory (pro vložení komentáře se prosím přihlaste)