Strach má velké oči

Strach má velké oči a taky dobré uši, to mohu potvrdit. Jednou jsme se vydaly na víkend s kamarádkou Ančou k nám na chatu. V sobotu jsme si vyrazily na zábavu do vesnice. Je nutno dodat, že z naší chaty není zrovna příjemná cesta. Musíte dva kilometry lesem, pak ještě kus polní cestou a pak teprve se napojíte na silnici, po které se trmácíte další tři kiláky, než konečně dorazíte do vesnice. Ale zvládly jsme to, aniž by nám došlo, že stejnou cestou se pak v noci budeme muset i vrátit!

Zábava byla docela příjemná, ale jak odbila půl jedenáctá, zvedly jsme se k odchodu, abychom byly v chatě ještě před hodinou duchů. Stejně v nás byla malá dušička. Na silnici to ještě šlo, ale jak jsme se stočily na polní cestu, bylo to horší. A to nás ještě čekal les. "Ty, za náma někdo jde," začala se třást Anička a křečovitě mi stiskla ruku. "Kdo by za náma asi šel, co blbneš," snažila jsem se ji uklidnit, ale byla ve mně malá dušička. "Ty neslyšíš to cinkání?" Dorážela na mě Anička. Zastavila jsem se, ale nic jsem neslyšela. Spíš nějaké praskání jakoby větviček pod nohama. Nahlas jsem to ani neřekla, jinak bych Anču táhla na zádech. Ale samotné mi bylo hrozně, už jsem si představovala přinejmenším běsnícího zabijáka. Cesta byla utrpení, skoro jsme běžely, skoro se vlekly navzájem a pořád za sebou slyšely nějaké kroky a cinkání. Konečně jsme byly na chatě! Z posledních sil jsem odemkla a vpadly jsme dovnitř, dveře za sebou pořádně zalígrovaly.

Usmála jsem se, došlo mi, že to tajemné cinkání byly mé vlastní klíče v kapse. Nechtěla jsem se ale ztrapnit, tak jsem mlčela. "Tam venku něco je. Asi vlci!" natahovala zase Anča. "Jaký vlci, prosím tě. Tady jsi na Moravě, ne v Karpatech," smálajsem se jí. "Tak se podívej," táhla mě k oknu Anička. Jenže já jsem neviděla vlky, v odlesku skla se tyčil chlap jak hora.

"Ježíšmarjá," zařvala jsem a zabouchla i okenice. Celou noc jsme pak schoulené ležely na podlaze a bály se, že nás přepadli vlci, nějaký úchyl nebo bůhvíco (fantazie a nakoukané horory udělaly své). Celý další den jsme radši ani nevystrčily nos chaty a zůstaly tam potmě za zabedněnými okny a čekaly, až nás vysvobodí naši.

Konečně si pro nás přijeli. "Holky, co tu děláte?" divil se táta. Hned jsem mu v krátkosti řekla, co se stalo. "Tak mi, holky, pojďte ukázat, kde ten chlap s tím vlkem stál," táhl nás táta ven. Vyšly jsme na zahradu a já dostala hysterický záchvat smíchu. Na místě, kde stál ten nebezpečný zabiják, byl tátův strašák, co mu odháněl špačky ze záhonů. A já i Anča jsme na něj v tom strachu zapomněly. A kvůli hastrošovi z kůlů a starých hadrů byly dobrovolně uvězněné a prožily nejhorší noc hrůzy v životě!

Zajímá vás, co prožívají ve svém životě jiné ženy? Co je těší a co trápí? Jak řeší své problémy, jak se vyrovnávají s nevěrou, jak vychovávají své děti? To vše najdete každý týden v časopisech plných skutečných životních příběhů NAPSÁNO ŽIVOTEM, ČAS NA LÁSKU, ŠTĚSTÍ A NESNÁZE.

Navíc vás čekají i dobré rady MUDr. Plzáka, skvělé tipy na hubnutí, úžasné recepty pro všechny kuchařinky, křížovky i soutěže o bezva ceny.