Nezvaný podnájemník

Před deseti lety jsme se ženou koupili starý domek na kraji vesnice poblíž

Prahy. Stavení bylo tenkrát v dost dezolátním stavu, a tak jsme s renovací

museli začít úplně od začátku. Těšili jsme se, že až jednou půjdeme do

důchodu, odstěhujeme se tam natrvalo. Za těch deset let se z naší chaloupky

vyloupl moc hezký domeček, ve kterém jsme trávili všechen volný čas. Helču

chytilo zahradničení, pěstovala všechno možné od růží po petržel, já jsem

zase sekal trávu a vylepšoval a natíral a opravoval... Jednou, bylo to

v sobotu večer, jsme leželi v naší krásné, vydřevené, půdní ložnici, četli

jsme si, když jsme najednou zaslechli podivný šramot, jakoby odněkud za

dřevěným obložením. „Co to může být? Že by myši?“ zašeptala zoufale Helča.

„To není možné,“ uklidňoval jsem ji. „Všude po domě máme pastičky a nikdy se

žádná nelapila.“ Měli jsme skutečně pastičky nastražené spíš jen pro

jistotu, protože jsme v domě zatím nikdy žádnou myš ani neviděli. „To by nám

tak scházelo, aby se nám tady zabydlely myši,“ říkal jsem si, „rozkousaly by

všechno, nač by přišly a ještě by mé ženě přivodily infarkt.“ Myší se totiž

hrozně bála. Celou noc jsem se budil a poslouchal, zda neuslyším zase

šramot. Ráno mě ale čekal šok! Když jsem vylézal z postele, přeběhla mi

přímo před očima po zemi kuna. „Helčo, vstávej, máme tady kunu, musíme ji

chytit,“ křičel jsem jako smyslů zbavený.

Žena samozřejmě nevstala, ale naopak zalezla ještě víc pod peřinu. Kuna v domě pro ni byla horší než celé „stádo“ myší najednou. Ať jsme ale dělali, co jsme mohli, naši novou

společnici jsme nikde nemohli najít. Helča byla zoufalá a tvrdila, že

s kunou jedno obydlí sdílet nebude. Ale co s tím? A tak jsem vymyslel malou

fintu, jak jí znepříjemnit život, když na chalupě přes týden nejsme. Máme

tam zavedenou pevnou telefonní linku, a tak jsem dal zvonění na nejvyšší

možný stupeň hlasitosti a pravidelně naší kuně přes den několikrát volal.

Doufal jsem, že jí pobyt u nás tak znepříjemním, že potáhne o dům dál. Celá

naše rodina si ze mě dělala legraci, ale já jsem byl vytrvalý. Jednou takhle

k večeru, už jsme byli se ženou z práce doma, jsem zase cvičně vytočil číslo

na chalupu.

Telefon jsem nechal vyzvánět, když ho najednou něco zvedlo a ve

sluchátku se ozvalo podivné škrábání a pískání. „Helčo,“ volal jsem šokovaně

na ženu, „ona to zvedla, mám kunu na drátě.“ Žena si klepala na čelo

a říkala něco o hloupých legráckách, v tom se ale na druhé straně telefonu

ozval hurónský smích a povykování: „Tady kuna, tady kuna, jak mě slyšíte?“

Samozřejmě jsem hned poznal hlas našeho syna, a v tu chvíli mi také došlo,

že se ten den vracel ze služební cesty a říkal, že se možná staví

zkontrolovat naši chalupu. Připadal jsem si jako hlupák, jak jsem mohl

křičet, že kuna zvedla telefon.

Od té doby už kuně nevolám a na její štrachání za palubkami jsme si zvykli.

Nebo že by to teď byly opravdu myši?

NAPSÁNO ŽIVOTEM č.14/05        Minipříběhy str. 24 - 25

Vypečený výlet

Martin, 37 let

Celá naše malá rodinka je patří mezi vášnivé výletníky. Sám jsem se se ženou

seznámil v turistickém oddíle a náš syn Radek od chvíle, kdy začal capat,

vyžadoval dlouhé procházky. Prostě turista, jak má být. Není však výlet jako

výlet. Ten náš musí být dlouhý a hlavně cílem je vždy nějaký hrad nebo

zámek. Tajemné příběhy dávných věků, hladomorna a odpočinek v zámeckém parku

to nás baví nejvíce. A jeden výlet se nám opravdu vyvedl.

Vydali jsme se navštívit hrad Rabštejn. Počasí bylo nádherné, cesta vlakem

parádní, ani Radek nefňukal, že musel vstávat v sobotu tak brzy ráno. „Tati

a bude tam i hladomorna?“ vyptával se pořád dokola. „To víš, že bude.

Dokonce i s mučidly, uááh,“ pitvořil jsem se a předváděl mu nejhrůznější

mučící techniky. „Teda, vy máte zábavu, úplně se za vás stydím, jako nějací

sadisti. Těšit se na mučidla!?“ kroutila hlavou manželka. Ale my jsme se jí

jen smáli a začali s Radkem vymýšlet příběhy, proč se ten či onen chudák

dostal na skřipec. Cesta nám příjemně ubíhala a konečně jsme byli na místě.

Přišli jsme právě včas na poslední prohlídku.

„V přízemí si můžete prohlédnout zbraně posledního šlechtice a pak sejdeme

po schodech do sklepních prostor, kde se skrývá místní hladomorna,“

komentovala průvodkyně prohlídku a my jsme s Radkem na sebe mrkli. Konečně

je to tady. Sešli jsme dolů a ocitli jsme se v opravdovém pekle. Zdejší

šlechtici byli opravdu kruťasové, takže zde byla k vidění snad všechna

otřesná mučidla. Dokonce i na Radka to bylo moc, tak se přidal k mamince

a v čele skupiny odcházeli zase ven. Já jsem byl ale zcela zabrán do

prohlížení těch hrůzných nářadí, že jsem ani nepostřehl, jak se celá skupina

vzdaluje. Mě si zase nevšimla průvodkyně. Právě jsem byl „schovaný“ za

španělskou pannou, když Buch!. Vrata se zavřela. „To jsou vtípky,“ pomyslel

jsem si a dosprintoval k železným vratům. Jenže to nebyl vtip. Byla zamčená.

Volal jsem, ale marně. Přeci jen vrata v mučírně byla fortelná, aby nebyl

slyšet ani hlásek těch chudáků. Zůstal jsem tam úplně sám a věřte, byla ve

mně malá dušička.

Jak jsem chlap, necítil jsem se mezi těmi palečnicemi

a řetězy ani trochu dobře. Navíc v úplné tmě. „Snad mě brzy najdou,“ honilo

se mi hlavou. Moc mě ale neuklidňovalo, že to byla poslední prohlídka.

Spoléhat se tedy na další skupinu turistů nebylo možné. Sedl jsem si

rezignovaně na zem a čekal. A pěkně dlouho. Manželka si totiž myslela, že

jde o nějaký můj vtípek, tak se ani neobtěžovala mě hledat. Teprve po dvou

hodinách, kdy na mě čekali s Radkem v hradním parku, se jí to zdálo divné

a šla za kastelánem. Ten tam ale nebyl. Čekali na něj další hodinu. Já už

byl mezitím na mrtvici. Pak mě ale konečně objevili. Dostal jsem od ženy

pořádně vynadáno. Kastelán se na mě díval pohledem, že nechápe, jak se může

nechat svéprávný člověk nechat zavřít v hladomorně a Radek se mi smál. Byl

jsem sice za troubu, ale stálo to za to. Kastelána jsme pozvali na víno,

nakonec se s ním skamarádili a on nás pak nechal přespat na hradě.

Petr, 56 let