XXIV. Krysy

Krysy

Ležím v neproniknutelné tmě v plechové krabici od bot a marně se snažím usnout. Za větrací mřížkou dole ve dveřích se míhají kroky, stíny a hlasy, které odeznívají a zase se vracejí podle toho, jak dlouho bloudí holanďani v úzkých chodbách. Potrubí u mé hlavy se kroutí a předvádí rejstřík zvuků. Pořád tam něco kníká, šuchlí, ťapká a ňuchá, ale dost možná, že uvnitř jezdí metro. Nebo je to potrubní pošta a z kotelny vysílají zprávy do skladu pod kuchyní, aby jim zvýšili příděl grogu.

V rohu pod stropem je trubka svařená na dvou místech. Jsou to tajná dvířka, kterými dovnitř vlezou krysy, švábi a blechy a celou noc nás budou kousat. Zase se mění zvuky, osoby a obsazení a uvnitř teď jezdí horská dráha, která má místo vozíků zapřažené prázdné láhve od potrubní pošty. Do první nasedá krysa a zubačka vytahuje vozík na hlavní stožár. Uííííííííí. Vozík se řítí dolů, krysa Vasilisa zvedá tlapky a radostně piští. Projela kolem velícího můstku a míří si to k baru, kde se ve smyku vyhýbá křepčícím turistům a těm už unaveným ve spacáku na propáleném koberci. Zatáčka, smyčka a krátký slalom mezi plastovými křesílky na vyhlídkové palubě. Projela chodbou kolem směnárny a řítí se po schodech do podpalubí. Míjí nás rychlostí vystřeleného špuntu.

Na hlavní chodbě mezi tím hrají fotbal, občas na kytaru, ale hlavně na nervy, protože Sandra hlasitě vysvětluje Jackovi, že není soumar a nebude nosit cizí smrádky ve svém batohu.

Desítky růžových nožiček stále ťapkají uvnitř trubky, kovově a pravidelně, jako když padá déšť na plechovou střechu. Dvířka na trubce se najednou otvírají a vybíhá z nich šest krys. Před nimi se roluje červený koberec, stáčí se doleva a mění se v oválnou běžeckou dráhu. Krysy staví se na start, plátěná čísla mají přišpendlená přímo ke kožíšku.

A už se nám všech šest závodníků řadí na startovní čáře. Bude to drama, vážení diváci, bude to velký boj, už cítíme to napětí na závodišti. Startér zvedá pistoli, výstřel a závod je odstartován. Běžci vybíhají, bohužel, závodník v dráze číslo jedna zůstává ležet, že by si to nakonec rozmyslel? Dozvíme se, co se stalo, protože k němu přibíhají pořadatelé, otáčejí ho naznak a zjišťují, že ho jakousi nešťastnou náhodou zasáhla kulka z pistole. No, to se tak často nestává. Ale my se podíváme zpět na dráhu, kde máme stále pět závodníků, kteří běží jako o život, jako na olympiádě. Opět nějaké zmatky, borec v druhé dráze vybíhá mimo ovál, blíží se k doskočišti, zrychluje, vidíme nádherný odraz a ještě lepší doskok. A na tabuli svítí… Ano, vážení sportovní přátelé, vidíme nový světový rekord ve skoku do dálky! Vidíme nádherných 87 centimetrů, tedy překonání tři roky starého světového rekordu o jeden jediný centimetr. Běžec je sice vyřazen ze závodu, ale doběhl si pro medaili ve skoku dalekém. A mezitím naši závodníci dál bojují o každý decimetr, o každý krok. A opět nešťastná náhoda a opět vyřazení ze soutěže. Závodníkovi v dráze číslo šest se při přeskoku přes překážku omotal ocásek kolem dřevěné latě a tím ji svrhl na zem. Sice stále běží, ale z překážky je tímto vytvořena brána, a jak víme, traktoristická soutěž v orbě a vláčení se konala minulý týden a medaile už byly rozdány. Bohužel, i tento borec je ze hry. K poslední zatáčce se nám blíží zbytek závodního pole. Někteří již ztrácejí na rychlosti, někteří ztrácejí i síly a drobné mince po mamince mého nevlastního strýce. Ale pozor, závodník v páté dráze zpomaluje, otáčí se a … běží zpátky.

Neuvěřitelné… Opravdu, odmítá proběhnout cílem a vrací se zpátky na startovní čáru. Zřejmě je to nějaký taktický záměr trenéra, který se dozvíme až na tiskové konferenci po skončení závodu. A mezitím se nám k cílové pásce blíží poslední dva borci, poslední dva vytrvalci. Zdá se, že vede závodník ve třetí dráze, ale ne, je to dráha čtvrtá, pardon dráha šestá. Ale ne, ne, na šestce to byl ten oráč s bránou, tak že přece jen je to dráha číslo čtyři. A máme tu vítěze, závodníka ve čtvrté dráze. Ten, bohužel, najednou zrychluje,… probíhá kolem cílových rozhodčích,… u pokladen přebírá tržbu za vstupné a... mizí mezi poli. No, to je podivný finiš, opravdu podivné zakončení závodu. Zůstal nám tedy jediný běžec, který převezme ocenění. Ale vidíme jakési protesty se strany trenérů a proto ho odvádějí ho na dopingovou kontrolu. Ach ne, … zdá se, že ani tento borec nebude odměněn. A už tady máme rozbor zkoušek a výsledky. Jak se v laboratoři zjistilo, vítěz není šedá krysa kanálová, ale bílá krysa laboratorní a ta startovat nemůže. Dopingová kontrola odhalila další nesrovnalost a to, že vítěz je sameček, který se, jakýmsi nedopatřením, připletl do závodu samiček. Rozhodčí navíc signalizují, že je to vůl a proto bude diskvalifikován. No, bohužel, vítěze závodu nemáme, ale máme tu jeden exitus hned na startu a jeden nový světový rekord ve skoku dalekém. Vážení diváci, byl to krásný závod, bylo to krásné drama a napětí až do konce a mě se chce čůrat.

Jenže když vylezu z postele a rozsvítím, vzbudím ostatní.

Jít či nejít?

Otočila jsem se na bok a deka se mi zahryzla do tváře. Je to pátá kolona plavební společnosti a jejich dlouhosrstý spojenec.

Zatuchlá chodba opět ožívá, protože tři španělské turistky hodně nahlas přemýšlejí, na kterou stranu se vydat. A vydaly se špatně, ocho je sudé číslo a ony pobíhají u našich lichých dveří na úplně opačné straně chodby.

Ťapající nožičky vystřídala kopyta a funění spáčů doplňují pravidelné nárazy ve cvalovém rytmu. Trubkami běhají sobíci a ladí formu na zimu. Pán v červeném kabátě má stopky a měří jim mezičasy. Sníh se zmrzlou hlínou jim odlétává od kopýtek a kdo zaběhne limit, bude zapřažen. Klušou sem a tam, a když zavadí parohy o slitinu, létají jiskry, jako když lokomotivě v plné páře vytrhnou záchrannou brzdu.

Pod větrací mřížkou na podlaze se něco matně leskne. Obrovský šváb v černém brnění poskakuje po podlaze a šermuje tykadly. Tyk, tyk, tyk, je to šermíř, šarkán, tarkán! Leze po koberci, po stěně, po mojí dece a až budu spát, vleze mi nosem do hlavy, sežere tam mozek a v prázdné lebkovně si postaví zábavní centrum pro turisty. WILKOMEN AMIGOS.

Opomíjená základní potřeba se stále urputněji hlásí o své místo na slunci. Jen najít kousek odvahy a vykročit…

HÚÚÚÚÍÍÍÍ.

Táhlý hrdelní tón duní chodbou a mnoha ozvěnami rezonuje hluboko v podpalubí. Následuje druhá a třetí siréna.

Čtvrtá. Snad to není poplach?

Pátá!!!!

Kde mám pas! Kalhoty? Boty! Nic nevidím!!! MUSÍME OKAMŽITĚ PRYČ!!!

ŠE….

Uf. Ticho.

Na dveřích je napsáno, že až se ozve SEDM krátkých tónů a jeden dlouhý, jedná se o ohrožení života, všichni musí opustit kajuty a shromáždit se na své evakuační palubě. Siréna nesiréna, všichni klidně spí a nikam se nehrnou.

Nevím, jak rychle bychom stihli vyjít na chodbu, zahnout doprava, vyběhnout sedm schodů, plošinku a dalších pět schodů. Napravo v trupu lodi jsou mohutné dveře, které jsou teprve metr NAD hladinou. Pak musíme projít další chodbou, opět krátké schody, pak dveře ven a jsme na palubě F.

A jsme v pytli.

Jsme v břiše velryby, která si párkrát dunivě říhla a zvolna klesá na mořské dno. Obrovská plechová velryba se přežrala a proto chcípla a teď pomalu vypouští bubliny, lidské duše a motorovou naftu. Plujeme na neklidné hladině jejích žaludečních šťáv, ale naštěstí nejsme jediní trosečníci. Baron Prášil na sousední lodi právě prokopl okénko od kajuty. Balancuje na jedné noze, druhou má zaklíněnou vysoko v rámu a snaží se zabránit přístupu vzduchu, protože z velrybího čepce, knihy a bachoru se do kajuty line strašný smrad.

Za tlustým plátem trupu nelétají rackové a kormoráni, ale plavně se tam prohánějí medúzy a chobotnice, koníci, sépie, hvězdice a sirény, krevety, ústřice, sardinky v protlaku a zavinánáči v remuládě.

Je tu hrozné vedro, už zase ležím na zádech, ruce sepnuté na břiše v poloze zvané nebožtík. Deka voní jak čerstvě vypraný pes, kterého zapomněli namočit do aviváže. Tmu posvětlují nové zvuky. Zmítám se v obrovském Kuka voze, protože popeláři z noční směny začali svážet odpad. Algorytmus zvuků je naprosto stejný každé ráno, každý týden, umocněný sychravou podzimní mlhou a proto se nárazy ostřeji rozléhají mezi ospalými domy.

Drn. (Zasadili kontejner do vidlice.)

Tšííííí. (Jede vzhůru a pomalu se otáčí dnem nahoru.)

Bong, bong. (Klepou na plech, aby se odlepily poslední odpadky.)

Tšííííí. (Otáčí se a jede dolů.)

Bum (Shodili ho z vidlice na zem.)

Vžuuum. (A jedou k dalšímu paneláku.)

Brzy se otevřou dvířka pod stropem a do naší krabice se začnou sypat pomačkané plechovky od piva, láhve od minerálek a přetékající odpadkové pytle z vyhlídkové paluby. Pak přiletí pták Noh, obrovským pařátem to sešlápne a navrch ještě dosype toaletní papíry ze záchodů, protože ty se tu nesplachují, ale skladují v malých popelničkách za mušlí.

A naše kajutka bude plná až po strop.

Umřu tady dřív než přistaneme, ale možná, že umřu dřív než usnu.

V rohu to teď cinká a klape, protože potrubím se plazí elitní komando černých baretů s rozkazem osvobodit hlavní chodbu od sportujících Italů. Černé kukly si narazili až ke krku a polní mají nacpanou tak, že sotva prolezou. Kovové přezky tichounce ťukají o podlahu a špatně smotaný padák hedvábně šustí. Jsou to plazící se hlemýždi s plátěným domečkem. Z okýnka hrozí brouk Pytlík, za ním chrobák a střevlíci, všichni zuřivě mávají klacky a pobízejí ho k větší rychlosti. Chystají se namlátit Ferdovi. A možná všem fotbalistům, popelářům, hledačům sudé kajuty, hlemýžďům s batohem, krysám na běžecké dráze a sobům, co hrají na chodbě na kytaru.

Jdu zašlápnout toho švába u dveří, protože lepší už to nebude.

Červenec 2002 - na trajektu směr Korfu.