To nebyla láska, to byla posedlost! II.

Ivan byl výjimečný i v posteli. Milování s ním bylo tornádo vášně, něhy i vzrušující bolesti. Jeho ruce i ústa mě přiváděly do extáze a poprvé jsem se nestyděla za své hlasité výkřiky rozkoše. To až s ním jsem mohla beze studu či odsouzení realizovat své nejskrytější sexuální fantazie. Vídali jsme se a milovali denně a náš vztah nabral neskutečně rychlé obrátky. Byla jsem šťastná, ale ne zamilovaná. V tom mi bránil věkový rozdíl mezi námi. Ivan byl o deset let mladší.

„To snad není možný! Konečně jsi našla chytrýho, po všech stránkách skvělýho chlápka a místo toho, aby sis to užívala, tak na něm hledáš »mouchy«! Co já bych za takovýho chlapa dala! A že je mladší? Tak se na sebe pořádně podívej! Vypadáš skvěle a tvůj věk ti nikdo nevěří!" Musela jsem uznat, že má Monika v mnohém pravdu. „Janičko, jsi pro mě všechno a já k tobě cítím takovou lásku, že to ani nedokážu vyjádřit slovy. Prosím, vezmi si mě! Budu tím nejšťastnějším mužem na světě!" Taková nabídka by patrně většině žen polichotila, ale mě vyděsila! Vždyť jsme spolu chodili teprve měsíc!

„Ivane, moc si toho, cos mi právě řekl, vážím, ale nezdá se ti, že na to jdeš příliš rychle? Vždyť se vůbec neznáme." Tenkrát poprvé jsem uviděla v jeho očích tvrdost, zlobu, nenávist a něco, co jsem ještě nedokázala pojmenovat. „Ale já tě znám! Já s tebou nepotřebuju chodit rok, abych se ujistil, že tě mám rád! Já to vím od první chvíle, kdy jsem tě uviděl! Copak to necítíš stejně?" Byla jsem zmatená a cítila kolem žaludku podivné chvění.

„Nezlob se, ale já to cítím jinak. Je mi s tebou moc dobře, mám tě ráda, těším se na tebe, toužím po tobě – tohle všechno cítím – ale to ještě neznamená, že bych si tě po pár týdnech chození měla vzít! Ale moc si tvýho vyznání vážím, opravdu!" a naklonila jsem se k Ivanovi, abych ho políbila. Odstrčil mě od sebe, až jsem zavrávorala. Polekaně jsem se na něj podívala.

„Já s tebou nechci chodit! Já chci, abys byla moje žena! Chci tě mít vedle sebe když půjdu spát, když se probudím – pořád! Nechci se o tebe s nikým dělit! Jestli to necítíš stejně, potom nemá cenu, abysme spolu dál ztráceli čas!"

Byla jsem z nenadálé situace pořádně zaskočená, a třebaže jsem se snažila Ivana uklidnit, nepodařilo se mi to a rozešli jsme se ve zlém. Jakmile jsem přišla domů, zavolala jsem Monice.

„Hlavně nepřeháněj! Copak není krásný, že tě miluje tak moc, že by si tě už po měsíci vzal? On, narozdíl od tebe, si lásku vychutnává. A něco ti řeknu: docela ti závidím – do mě ještě nikdy nebyl žádnej chlap takhle zamilovanej!" „Asi máš v něčem pravdu, ale musela bys vidět ty jeho oči! Mně v tu chvíli připadal, jako kdyby byl... nemocný!" Monika se zasmála. „Je nemocný, ale láskou!"

Ivan mi druhý den ráno poslal nádhernou textovku, v které se mi za všechno moc omlouval, a když jsem přišla do práce a ve vrátnici jsem měla nádhernou kytku s lístečkem: „Miluji tě, lásko. Tvůj Ivan," roztála jsem jako sníh! Z práce jsem za ním doslova utekla a promilovali jsme celý večer i celou noc. Nakonec jsem tomu, čemu jsem se podvědomě bránila, podlehla – do Ivana jsem se zamilovala. Přestalo mě trápit, že je mladší i to, co na můj věkově nerovný vztah řekne dcera, máma, kamarádky..