Pevnost Terezín, nacházející se nedaleko Prahy, se nechvalně proslavila za 2. světové války jako místo, kde byli od roku 1940 do května roku 1945 shromažďovány oběti nacistického režimu. Sídlila zde totiž neblaze proslulá věznice pražského gestapa. V tomto období prošlo věznicí kolem třiceti tisíc vězňů. Mnoho z nich zde zemřelo, a tak se nelze divit, že místo dodnes působí tísnivým dojmem.

 

Terezínskou pevnost nechal vybudovat císař Josef II. roku 1780. Původně představovala strategické útočiště, schopné pojmout až 70 000 vojáků. Díky své konstrukci byla pevnost nejen odolná, ale i plně soběstačná.

Terezínská pevnost / foto Petr Matura

Okolo pevnosti se táhl mohutný val o délce zhruba 11 kilometrů, doplněný vodním příkopem, který mohl být zaplaven do značné výšky. Stavba zahrnovala také vlastní mlýn. K realizaci celého projektu bylo údajně použito asi 250 milionů speciálně vyráběných cihel.

Podzemní část pevnosti tvoří komplexní síť chodeb s promyšlenými pastmi, jako jsou falešné odbočky či dokonale klenuté stropy. Tyto chodby umožňovaly vojákům čelit nepřátelským útokům i v úplné tmě, orientaci jim zajišťovaly pouze kameny zasazené do zdí. Součástí byly i akusticky izolované komory, sloužící k odhalování pokusů o podkopání. Díky těmto prvkům bylo dobytí pevnosti téměř nemožné. Přesto se zde nikdy žádná vojenská bitva neodehrála, což však neznamená, že by pevnost postrádala svá tajemství.

Terezínská Malá pevnost se stala také místem, kde byl uvězněn Gavrilo Princip, bosenskosrbský nacionalista. Ten byl po spáchání atentátu okamžitě zatčen, a jelikož nebyl plnoletý, byl odsouzen k dvaceti letům těžkého žaláře právě v terezínské Malé pevnosti. V roce 1916 u něj propukla těžká tuberkulóza, která vedla k amputaci jedné z jeho paží. Princip zemřel o dva roky později, v roce 1918, na následky této nemoci. Jeho tělo bylo původně pohřbeno na neoznačeném místě poblíž pevnosti. Po skončení války však byly jeho ostatky exhumovány a převezeny do Sarajeva, kde byly uloženy v mauzoleu hrdinů zvidovických atentátníků, nazývaném „Hrobka lidových hrdinů“. Existují však nepodložené spekulace, že mohl být tajně pohřben na  hřbitově v pražských Bohnicích...

V terezínských katakombách se podle pověstí zjevuje přízrak vojáka, kterému se dnes říká Emil. Tento duch prý někdy jen tiše projde kolem, jindy jej lidé spatří, jak sedí na židli s výrazem hlubokého smutku. Údajně se objevuje především v přítomnosti žen.

Pověsti vyprávějí o nešťastné lásce, která vojáka přivedla k sebevraždě oběšením. Po smrti má jeho duch bloudit pevností a marně hledat svou milovanou. Přestože působí znepokojivě, náhodným návštěvníkům, kterými byl již mnohokrát spatřen, však nikdy neublíží.

K paranormálním jevům má docházet také v jednom z objektů bývalých kasáren, kde se prý rozléhají kroky kohosi neviditelného. Rovněž se zde zcela bezdůvodně otevírají a zavírají dveře…

Silným zážitkem je údajně též návštěva krematoria za hradbami Terezína, které vybudovali vězni ghetta na rozkaz táborové SS. Jeho provoz byl zahájen na přelomu září a října 1942. Do roku 1945 zde bylo zpopelněno na 30 000 obětí především ghetta, ale také věznice v Malé pevnosti a tábora v Litoměřicích. Ponurá atmosféra je zde přímo hmatatelná i za letních dní, kdy je Terezín plný návštěvníků. Našly všechny duše obětí klid - nebo dodnes bloudí místem svého utrpení? Má snad pravdu jeden známý ruský duchovní učitel, který je přesvědčen, že se taková místa dají vyléčit jen tím, že se ponechají přírodě - a stále se tak nepřipomíná místní utrpení?

 

napsal Petr Matura

Zdroje: cs.wikipedia.org, enigmaplus.cz, pamatnik-terezin.cz, ct24.cz