Milá Stáňo, právě před několika dny mi má snacha říkala, jak si v prvním těhotenství vůbec nedovedla představit, co ji čeká (s porodem, se šestinedělím, s první péčí o miminko, a jak byla naivní. Z vašeho dopisu není jasné, jestli máte třeba zkušenosti s několikadenními a několikatýdenními novorozenci sourozenců nebo kamarádek. Možná jste dokonce zdravotní sestřička z novorozeneckého oddělení a se vším si poradíte jako nic - a kdyby ne, obrátíte se na kolegyně. Může se ale stát, že v šestinedělí nebudete úplně v pořádku, může se stát, že miminko bude plakat celé noci. Pokud ano, u prvního miminka budete ráda, když budete mít někoho poblíž, s kým se můžete poradit, kdo vás uklidní při dlouhém pláči miminka, pomůže nebo na chvíli pohlídá, abyste se mohla nerušeně prospat. Samozřejmě, lepší by bylo, kdyby to byl manžel, nebo vaše maminka, nebo sestra, příjemnější by asi bylo, i kdyby to byla dobrá kamarádka. Nepíšete, jestli žádná z těch variant nepřichází v úvahu. Byla jsem s prvním miminkem sama od jeho dvou týdnů, protože i můj manžel musel dlouhodobě odjet. Bylo to hodně smutné pro něho, ale nebylo to snadné ani pro mě, protože jsem měla hodně těžké šestinedělí. Měla jsem jít zpátky do nemocnice, ale od miminka by mě oddělili a dali ho na dětské oddělení, to jsem odmítla. Tak jsme to nějak zvládli doma, syn byl moc hodné miminko. Měla jsem komu zavolat, když jsem potřebovala radu, to vy asi máte také. Přesto by to s pomocí v prvních týdnech asi bylo lepší. Po mém uzdravení už všechno šlo snadno, ale dopředu to neodhadnete. Píšete, že s tchýní vycházíte dobře, ale že vám už teď dává nevyžádané rady. Šlo by se s ní domluvit - nejlépe v přítomnosti vašeho muže, že vám bude radit, jen když si to radu řeknete? Šlo by si s ní domluvit jasná pravidla? Že u vás bude nejvýše jen první měsíc, že bude mít svůj prostor, kde bude ona, aby měla avé soukromí, ale abyste hlavně měla soukromí vy s miminkem? Že na čase tráveném společně se domluvíte a o každou pomoc, kterou budete potřebovat, si řeknete? Že vám nebude vnucovat své rady, nebude u vás vařit, péct, uklízet atd., když si o to neřeknete, nebude vám zasahovat do vašich plánů, když s miminkem jdete k lékaři, na procházku, za kamarádkami a ji s sebou nechcete? Rozumím tomu tak, že máte domek. V bytě by to nešlo, ale v domku by to jít mohlo. Nejlepší by samozřejmě bylo, kdyby nebydlela u vás, ale někde blízko, kde se na ni podle potřeby můžete obrátit. Pokud jasná domluva (v dobrém) na oddělených programech a prostorech není možná, asi to fungovat nebude. Třeba je ale ten typ babičky, která bude váš život a vaši samostatnost respektovat a bude tam opravdu jako vaše pojistka pro případ potřeby. Asi bych měla dodat, že mám tchýni, teď už je na tom bohužel velmi špatně, bohužel asi prožívá své poslední týdny. Vždy jsme se měly rády, vždy jsme spolu vycházely bez jediného mráčku (i s tchánem), a to platí stále, i když s jejch synem už dávno nejsme a máme své nové životy. Nikdy jsme se s tchýní a tchánem nepřestali stýkat a být si blízcí, v posledních letech zvlášť často, protože bydlíme skoro vedle sebe. V letech, kdy jsme byli mladí a zařizovali si život podle svého, to jistě vyžadovalo ze strany tchýně a tchána hodně tolerance, byli ale skvělí, chápaví, nevnucující se, ovšem kdykoliv jsme potřebovali pomoc, přispěchali. Nemusíte mi to věřit, ale není nic, oporavdu nic, v čem bych si na svou tchýni a tchána za 30 let mohla stěžovat. Doufám, že my jsme vždy měli stejné množství pochopení pro ně, snad ano (říkají oni). (Nemohu si stěžovat ani na dlaší tchýni, ale s tou jsme se poznaly už jako zralé ženy, to je jiné, než při zakládání mladé rodiny.) Třeba je vaše tchýně stejná, jako byla ta má v našem mládí. Třeba bude chápat, že vy si své první mateřství opravdu potřebujete a chcete užít - je to krátký a nevratný čas - a ona pro vás má být "jen" pojistka, abyste nemusela mít strach, co by bylo, kdyby první dny péče o miminko neběžely podle vašich dnešních představ. Zkuste tu domluvu (předem), třeba to není ztracené.

Já jsem byla po porodu první čtyři týdny úplně vyřízená. Úplně. Ano, přiznám, nestíhala jsem nic, buď jsem bulela nebo hysterčila nebo byla nasraná na celý svět. Po šestinedělí, jako když utne, zase jsem to byla já, relativně vyrovnaný člověk, bez hádek, bez ječení. První měsíc se mnou zvládla jen moje matka, protože se proti mému otřesenému chování obrnila, neradila, nekritizovala, prostě jen pomáhala a BYLA tam pro mě. Můj muž prošel zkouškou ohně, divím se, že nepožádal o rozvod. :D Takže za mě: tchýně NIKDY, NIKDY, NIKDY. Já mám tchýni suprovou, fakt zlatou, a když k nám po dvou týdnech po porodu přijela na návštěvu, iritovala mě už jenom tom, jak dýchala.