Odpovězte správně na soutěžní otázku a 3 z vás vyhrají poutavý psychologický román o mezilidských vztazích v "uměleckém domě". Kniha byla poprvé publikována v roce 1976, ale dlouho se v oběhu neudržela. Spisovatelka Iva Hercíková sleduje životy několika obyvatel paneláku, jejich vzájemné vazby plné lásky, nenávisti a nevěry.

Autorka sleduje s lehkým úsměvem osudy nájemníků jednoho domu, "té podivné krabice s balkóny podobnými zobáčkům", která v sobě ukrývá devět bytů. Tři v přízemí, čtyři v prvním patře a dva veliké byty ve druhém. V nich bydlí „lidé od kumštu“, herečky, výtvarnice, vědecký pracovník, rodiny spisovatele
a filmaře, lidé nejrůznějších povah usilovně hledající ideálního partnera, a toužící naplnit své romantické představy. Autorce dům svou strukturou připomíná plástev medu a obyvatelé čilé včelky, které přelétají sem a tam k novým večírkům, náhodným nevěrám a všemožně usilují o své štěstí na zemi...

ISBN 978-80-7246-542-2

304 stran, 239 Kč

Ukázka:

Ručička na váze se nebezpečně přehoupla přes číslo sedmdesát, několikrát se zakývala a pak se ustálila přesně na něm. Nahá mladá žena, ještě zadýchaná cvičením, se zasmušile zadívala na značku váhy KOMOR a poprvé si všimla, že je ověnčená čtyřmi hvězdičkami. Jako koňak, napadlo ji, a slezla z váhy. Sedmdesát kilo. Mohlo by to být ještě horší. Ale ne o moc.

Voda ve vaně vyšplíchla na zem, protože dosedla příliš zvysoka, vlastně tam spíš spadla a teprve v poslední chvíli se zachytila držadla, vyčnívajícího z kachlíků. V tom okamžiku zazvonil telefon.

Okamžik bojovala mezi zvědavostí a představou mokrých šlápot po celém bytě.

Zvědavost zvítězila.

„Dynybylová,“ vyhrkla udýchaně a stoupla si na ručník.

„Jakpak se má naše Evička v neděli po ránu?“

Tvář se jí protáhla zklamáním. Tak pro tohle si udělala loužičky na vyleštěných parketách?

„No, jakpak se má?“ naléhal mužský hlásek tenorového zbarvení.

„Nevím. Ještě jsem o tom nepřemýšlela.“

Tenorek se podlézavě rozesmál.

„Tak dobrý vtip to zase nebyl.“

„Vidím, že je naše Evička hned po ránu ve formě.“

„Vytáhl jste mě z vany.“

„Ale jeje jeje, to je mi líto. Tak to musí honem zpátky, aby jí nevystydla vodička.“

„A neopadla pěnička!“ zaveršovala.

„Copak si dá Evička v poledne do bříška?“

No konečně. Už měla strach, že volá jen proto, aby se zeptal, jak se jí daří.

„Evička nic, Evička nemá peníze a hubne.“

Voda, stékající po ní v drobných stružkách, pomalu prosakovala kobercem. Sevřela ručník mezi chodidla a poskočila o dvacet centimetrů k oknu. Všechno se na ní rozhoupalo.

„Evička nám nesmí hubnout, Evička by pak byla tuctová jako všechny.“

„Evičce je zima.“ Tak ať z něho proboha to pozvání k obědu vypadne!

„Kdyby Evička zhubla, bylo by jí zima ještě víc. Přijedu pro ni v jednu hodinu.“

Nemohla si vymyslet odpověď, která by vhodně zapadala do téhle pitomoučké hry.

„Tak dobře.“

„Ledaže bych přijel hned a vydrbal Evičce záda.“

„Z toho nebude nic,“ řekla a zavěsila.

V chladnoucí vodě se jí pozvání zdálo docela výhodné. Tenorek jí určitě zavede do prvotřídní restaurace, a čím víc toho spořádá, tím bude spokojenější. Dělat někomu radost tímto způsobem nebylo zvlášť obtížné, a nic víc po ní Tenorek nechtěl. Představa osmi korun, které jí zbývaly do úterní výplaty, dělala „naši Evičku“ přímo ideálním společníkem. Nebude přece začínat s hubnutím v neděli!

Karolek si hned v okamžiku probuzení velmi přesně uvědomil, kde je, a pokud předstíral sám sobě, že se vlastně na nic nepamatuje, bylo to z čistého zoufalství. Jestli se to Líza dozví, a on nepochyboval, že se to dozví, znamená to konec. Naprostý a definitivní konec. Konec může být u něčeho, co vůbec existovalo, ozval se jakýsi laskavý čertík v jeho nitru, ale pro Karolka v té chvíli žádná útěcha neexistovala.

Zavrtěl se na koberci a asi zasténal, protože vzápětí uslyšel Eviččin hlas.

„Hlavička bolí, bolí?“ Znělo to skoro radostně.

„Všechno mě bolí,“ zavzdychal a opatrně si sedl.

„Můžete mi odpustit, že jsem se tak nemožně choval?“

Nemůžu, říkala si Evička pro sebe, ale nahlas ho ujistila, že je všechno v nejlepším pořádku.

„Přijít k někomu poprvé a takhle se zřídit!“ bědoval.

„Poprvé nebo počtvrté, to snad je jedno.“

„Nic takového se mi nestalo, ani nepamatuju. Obvykle snáším alkohol dobře.“

Jeho hostitelka, pohodlně rozvalená v posteli, mlčela. Jako kdyby šlo jen o alkohol!

„Budu muset nějak nenápadně zmizet, abych… abyste z toho neměla po domě řeči.“

Evička moc dobře věděla, proč chce nenápadně zmizet.

„Být váma, tak se nejdřív osprchuju. A když na tom budete trvat, dám vám i něco k snídani.“

„Jste strašlivě hodná, ale nepolkl bych ani sousto.“

Ale protože nemohl vyloučit, že se potká s Lízou na schodech, tu sprchu si přece jen dal.

Evička se nenamáhala vylézt z postele. Pochopila, že vše je dokonale ztraceno, a nemínila se dál obtěžovat. I tu slíbenou snídani vynechala. Jenom Karolkovi poradila, aby za sebou pořádně zabouchl. Snad postřehl v jejím tónu hořkost, protože se z předsíně vrátil.

„Zapomněl jsem vám něco říct,“ rozpačitě přešlápl z nohy na nohu.

„Bylo to hrozně prima. Až na mě, ovšem. Ale jinak to byl dokonalý večer.“

Evička potlačila touhu hodit po něm polštář.

„Opravdu, velmi dokonalý večer.“