Epitaf

V jednu chvíli, kdy jsem se ocitla té zubaté potvoře tváří v tvář, jsem usoudila, že nechci, aby můj epitaf psal někdo cizí a že nechci žádné patetické bláboly, že chci něco co bude vypovídat o mém přístupu k životu.

Stokrát jsem padla do bahna

čumákem v zemi ryla,

depka - ta čubka proradná

úsměv mi kdesi skryla. 

Stokrát jsem Boha prosila

o naději i o čas,

stokrát jsem byla na cucky,

v duši jen velkou propast. 

Vždy ale sílu našla jsem

zvednout se a jít dále,

se slunečnicí za pasem,

s úsměvem na rtech stále. 

Všichni z nás víme o čase,

že všem nám stejně měří,

že nadejde ten hořký den,

kdy zvedneme se stěží. 

Že přijde chvíle loučení

a zbyde jenom TICHO,

snad vám to moji nejdražší

nepřijde příliš líto. 

Přeji vám slunce do duší,

radosti, lásky dosti,

odchody nejsou veselé,

každý se toho zhostí. 

Tak vydolujte - prosím vás,

nějaký zbytek síly

a řekněte si společně :

Je fajn, že jsme s ní žili . . .