Otazníky…

"Já vím, že už tě neuvidím ..." 
to z hrdla vyprahlého 
jak pouštní písek 
vydral se vzlyk ... 
 
Stála kousek vedle něj 
a podrážkou boty 
do prachu vrývala 
veliký otazník ... 
 
Stačil však jediný 
trochu silnější 
a nečekaný 
poryv větru ...
 
Autogram v písku zmizel ...
i on ... zahlédla 
vzdalující se záda ... 
v pomačkaném svetru ...
 
Zavřela oči a poslouchala 
sonátu, co vítr 
tak konejšivě 
a snad jen pro ni v té chvíli hrál ... 
 
Pak jen rameny pokrčila ... 
otřela slzy hřbetem ruky ... 
"Oba máme v očích tisíc otazníků ... 
a vidíš ...
Ty ses na ty moje 
ani jednou 
nezeptal ...!"