Zpoved divkam meho veku

Nejprve bych chtela na zacatek napsat jen par slov. Rada pisu pribehy o zivote a ze zivota. Nejcasteji se nechavam inspirovat tim mym. I kdyz je mi teprve 18 let, tak jsem toho prozila dost.

Tento clanek je takova moje mala zpoved divkam spise meho veku, ale kdo vi ... Zkousim vam ho poslat, protoze Vase stranky me velmi mile prekvapili. Dekuji.

Tak jak mám vlastně začít ... První věta -- neúspěch a vymazáno. BLBOST!!!

Dostala jsem v půl jedenácté chuť něco sepsat. Je to moje záliba -- psaní, ale bohužel se tomu již tak často nevěnuji. Jinak řečeno není na to čas. Také nemám už tolik nápadů jako dříve. Byl to tak spontánní nápad, takže zatím vůbec nevím o čem nebo o kom mám psát. O lásce a o vztazích? Toto téma by zaručovalo malý úspěch u --náctiletých dívek toužících zažít tu lásku s velkým L. Nebo snad o sobě, o mých láskách a o vztazích? Možná ...

Alespoň by si některé z těch slečen vzaly ponaučení a vyvarovaly se chyb, kterých jsem se dopustila i já. I když jsem zastánce názoru, že každý si musí vše vyzkoušet a pak teprve může někomu radit!

Kolikrát už vám bylo řečeno nesmíš, nedělej, neměla by si? Tisíckrát nejméně! A kolikrát jste uposlechly "rozkazu"? A máme tady další řečnickou otázku. Kolikrát se vám vaše rozhodnutí udělat něco úplně opačně vyplatilo? Kolikrát jste si potom řekli, měla jsem poslechnout ten "moudrý hlas" co mi radil správně? Určitě také nejméně tisíckrát, že?! Jo, jo ale to je život. Moc se mi líbí jeden citát, který mi napsala má kamarádka. Cituji: Ty pláčeš? Neplač. Jsem těžký, ale jsem život. Tak neplač a žij! Mám ještě v rukávu pár dalších, ke kterým se třeba později v mém citovém "výlevu" dostanu. Malinko jsem teda již nastínila s čím vám se chci svěřit. Tak tedy do toho ...

Můj problém, nebo snad váhání se samozřejmě týká druhého pohlaví, kvůli kterému se trápíme, zkrášlujeme a děláme různé jiné věci, které stejně nikdy neocení.

Ve svých sladkých šestnácti letech jsem se poprvé doopravdy zamilovala do kluka, který neměl snad ani jednu chybičku. (Tedy, samozřejmě do té doby než jsme se rozešli. J) Prostě láska jako trám, jak se říká. Oboustranně vydržela celých osm měsíců, no a pak už jen z té mé strany celkem dva roky! Ano, dva. Nebudu se zabývat detaily, co jsme spolu prožili nebo neprožili, na to nemám zrovna chuť.

Abych se z té mojí horlivé lásky k němu dostala nebylo vůbec snadné a navíc on, mého srdce šampión, mi to vůbec neusnadňoval, ba naopak. Jistě to, milé dámy, moc dobře znáte. Žhavé pohledy, nevinné úsměvy, sem tam nějaký ten úlet ... Dokonce jsem se už smířila i s tím, že ho budu milovat pořád, že se z toho už nedostanu. Ale samozřejmě, že tomu tak nebylo.

Jednoho krásného letního dne se objevil někdo, komu jsem mohla znovu věřit, kdo mě měl rád a komu na mě záleželo. Byla jsem opět šťastná. Kamarádkám jsem se radovala, jak je náš vztah jiný, že jsem se asi nejspíš znovu zase zamilovala. Bohužel já jsem takové povahy, že mě vše hned brzy omrzí a málo čeho si dokážu naplno vážit. A proto jednoho prázdninového dne jsem opět podlehla svodům mé první lásky a mou druhou lásku jsem zradila. Nejprve jsem si myslela, že to jako nevěru brát vůbec nebudu. Bylo to s mou velkou láskou a to se toleruje, ale jaké bylo překvapení, když jsem se přistihla, že mě to mrzí a ještě o to větší, že jsem se JÁ, která se řídí podle hesla zatloukat, zatloukat, zatloukat, přiznala.

Moje druhá láska byla ale tolerantní, opravdu hodně tolerantní, a na celou tuhle záležitost jaksi zapomněla. I když je pravda, že po tomto incidentu jsem byla hlídaná jak parkoviště u nás za domem. No to nebylo zrovna moc hezké přirovnání, ale nic lepšího mě v tuto noční dobu nenapadlo.

A protože moje další vlastnost je ta, že mám ráda hodně volnosti, tak mě hlídání a kontroly telefonem, co zrovna teď dělám a hlavně s kým a kde, začali nesmírně lézt na nervy. Jenže, když se tak zamyslím, dělala bych úplně to samé, kdybych byla v opačné situaci.

S mou druhou láskou jsme oslavili čtyři měsíce chození (můj druhý rekord) rozchodem. Ptáte se důvod nebo se domníváte, že ho víte? Omyl, nebyly to kontroly, ale někdo třetí.

Kamarádky bratranec s perfektním snědým tělem, tmavýma hnědýma očima, černými vlasy a s báječným úsměvem. Kluk, o kterém holky tajně sní před spaním a já s takovým chodila. Protože jsem ale byla o ten jeden dva roky starší a tudíž i moudřejší jednu chybu jsem na něm viděla. Bohužel dost podstatnou. Šlo mu jen o jedno, vlastně takovým jde jen o jedno. Mám svou hrdost a tak proto jsem jeho svodům nepodlehla. Můžu vám ale, milé dámy, říct, že to opravdu nebylo lehké ... ;)

Jste zvědavé co přijde teď? Je to něco, co jsem opravdu nečekala a co mi vyrazilo dech ... Má první láska, která mezitím narukovala na vojnu a pár měsíců měla už pěkně za sebou, se mi ozvala s tím, že mě miluje a chce mě zpátky. Moje první reakce a vymyšlená odpověď byla NE, kterou jsem si ale říkala jen v duchu. Nakonec se ve mně něco zlomilo a já řekla TAKY TĚ MILUJU. A hned se tu objevila ta záludná otázka, udělala jsem to správně? Co když se opět zklamu? Pár měsíců už uběhlo a já zjistila, že se hodně změnil k lepšímu a to nejméně o sto procent. ALE ... to tu bude vždycky. Třeba je to jen na chvíli. Na chvíli než se vrátí z vojny... Kdo ví!