(pokračování příběhu „Dvakrát křtěná za éry Gottwalda“)

V nevelké místnosti, kde to ještě před chvílí švitořilo dětskými hlásky, zavládlo nezvyklé ticho. Osiřelé zástěrky na věšácích, papučky, napěchované do plátěných pytlíků a pár kalhot se záplatou odevzdaně čekalo, až se drobotina vrhne opět mezi ně.

Na lavičce sedělo děvčátko. Vedle něj dřepěla žena a pevně mu utahovala tkaničky bot.

„Tak, Maruško, už jsme poslední. Zapni si bundu a počkej na mě venku. Ale nechoď na silnici,“ zpřísnila. Ještě se jí snažila upravit tenkou šálu na krku. Hubená dívenka netrpělivě poskakovala a ošívala se. Už, už, aby byla ze dveří.

„Jako pytel blech,“ stačila houknout Marie za mizící dcerkou.

Pak zhluboka vydechla a mírně se zachvěla. Jakoby chtěla rázem setřást únavu celého týdne. Ranní vstávání vystřídalo každodenní šlapání několika kilometrů do středu vesnice. A odpoledne zase zpět. Nemůže ale nikoho obviňovat, že na její rodinu zbyl domek až na samém okraji. Než se rozhodli s Karlem přestěhovat se do vysídleného pohraničí, byly všechny ostatní domy a statky v dědině obsazeny lidmi, ze všech koutů válkou zničené země. Také ji sužovaly a unavovaly starosti o chod školky. I ti malí caparti dají člověku zabrat. Doma musela krotit jednu divošku a tady jich má na starosti pořádný tucet. Ještě, že je zítra neděle.....

Marie prošla chodbou do herny. Důkladně zavřela všechna okna a rozhlédla se kolem. Ve skromných jednoduchých poličkách se krčilo pár starších plyšáků a gumových panenek. Vybavit školku v takovém „vystrkově“ nebylo jednoduché. Pomohl jí ředitel školy, obec sehnala nábytek a brigádníci vybudovali umývárnu. Její zásluhou si děti mohou hrát s několika novými stavebnicemi a kostkami, které se jí podařilo sehnat v Bruntále. Teď bylo všechno narovnáno, uklizeno, židličky pečlivě zasunuty ke stolečkům.

Už druhý rok, vtom zapadlém kraji, krouží kolem mrňat nových osadníků. Fandě se přece jen podařilo přesvědčit svou mladší sestru, aby ji i s rodinou následovala. Ještě dnes provází Marii děs a hrůza, když si vzpomene na ty nešťastné Maruščiny křtiny v Bystřičce. A to její zázračné uzdravení po mrazivé koupeli-----. Bylo to, jakoby při malé stáli všichni svatí. Měla pocit, že jí osud vybízí, aby vyměnila život ve městě, přeplněném lidmi a fabrikami za louky a lesy mezi pár chalupami. Tak silné bylo její první setkání s drsnou přírodou pod Slunečnou. Čekal tu na ně baráček u silnice, několik metrů od sestřina domu. Na dvorku jim zanechali odsunutí Němci chlévy a dvě menší stodoly. V jedné se krčila hromádka posekaného dřeva, v druhé byla kupa plesnivého sena a slámy. Karel si hned pořídil malé hospodářství. Králíky, slepice a také kozu, aby měla Maruška zdravé mléko. Po roce si sehnal i čuníka. Vždyť mají švagra řezníka! Jenda chodí dělat zabíjačky po celé vesnici a je žádaný i v okolí.

„To by bylo, abychom toho nevyužili. Aspoň Marušku trochu vykrmíme na domácím,“ rozhodl Karel.

„Když máš „ rodinku“, mohla bys učit ve školce. Otvíráme ve škole jednu třídu pro tu nejmenší drobotinu,“ zubil se tenkrát na ni předseda výboru Souček. „Dcerku si můžeš brát sebou,“ přidával výhody, „a vařit pro děti bude paní Váchová. Je to vyučená kuchařka.“

Souhlasila. Stejně jí na výběr moc nezbývalo. Obchod už měl svou prodavačku, hospodu obsadila také nějaká rodina a na družstevní kancelář ji nenapadlo ani pomyslet. Vždyť to vidí, kolik úsilí Jendu stojí, aby si udržel dobytek, pole a louky, které si před několika lety celkem lacino koupili. Ještě že se podařilo přemluvit stárnoucí rodiče, aby se také nastěhovali do vesnice. Zdraví jim díkybohu donedávna sloužilo a za práci dokázali pořádně chytit. Ale v poslední době začal mít otec problémy. Přestal chodit, přestal mít zájem o okolí. Stal se z něj ležák a stařenka se měla co kolem něj otáčet. I přesto se snažila nejstarší dceři pomáhat jak se jen dalo. Dřinu na statku Marie sestře a švagrovi ani trochu nezávidí. To raději bude obskakovat malé brebentilky.

„Mamí, mamí,“ zaslechla rozjařené výskání dcerky. Rychlým trhnutím těla se vrátila ze vzpomínek. Nazula lodičky, zapnula knoflíky u vlněného svetru a upravila si šev na punčoše. Ještě bleskový pohled do zrcadla. Prsty načechrala účes a lehce přibarvila rty. Zamkla budovu a zvědavě upřela oči na divoce poskakující dceru.

„Mamíí, mamíí, strejda jede s vozem. Už tu bude, svezeme se domů,“ povykovala Maruška před silnicí a vzrušeně mávala ručkami vstříc zvonícím podkovám.

Marie překvapeně zírala na Jendu. Moc ji to setkání netěšilo. Zrovna dnes by se ráda prošla až na konec dědiny. Zrovna dnes se chtěla blýsknout v nové sukni sousedkám, které by cestou potkaly. Modely, pořízenými ještě ve Zlíně často omračovala zdejší vesnické tetky a jejich „Nanynky“. Ráda se líbila i mužům, ráda s nimi koketovala. Lichotilo jí, že se místní chlapi za ní otáčejí, hltají její štíhlou postavu s pevným poprsím a hází úsměvy k obličeji, vyšperkovanému vlnitými vlasy. Nic si nevyčítala. Co je na tom špatného, když chce ženská vypadat trochu k světu. Ve městě to bylo jiné kafe! Tam ji obletovalo ctitelů, že je mohla metlou odhánět. Kolikrát musela usmiřovat žárlivého Karla. Ale bylo to vždycky krásné usmiřování------. Tady zatím žádného krasavce nepotkala. Její milovaný byl největší hezoun v dědině. A přesto měla jistotu, že se tu nezakouká do žádné sukně. Většinu mladých ženských bylo vidět na poli, sem tam nějaká dělala v lese nebo na pile a některé obskakovaly dobytek na statku. Pár jich sice přišlo v naparáděném slováckém kroji v neděli do kostela. Byly to většinou Chorvatky, které přišly s rodinami z Jižní Moravy. Ale ostatní osadnice na svůj vzhled příliš nedbaly. Našla se jen jedna výjimka-----Eliška Pavlíková z hájovny. Marie hned vytušila, že si budou spolu rozumět. Často se navštěvovaly a staly se z nich důvěrné kamarádky. Svěřovaly si svá ženská tajemství, předváděly si oblečení, které si koupily ve městě, povídaly si o tom, jaký teď frčí účes a prohlížely si módní časopisy, které Elišce posílala tetička z Rakouska. Bodrý Pavlík, se širokými rameny a plavým fousem pod zahnutým orlím nosem, málokdy narušil jejich dýchánek. Buď se někde v lese toulal mezi srnkami, anebo číhal na posedu. Přátelství s Eliškou se pro Marii stalo oázou vzpomínek na rušný Zlín a vzpruhou k překonání k náhlé změny v životě.

„Kde se tu bereš, Jendo?“ zeptala se rozpačitě, když švagr trhnutím opratí zastavil vůz.

„No, nazdar, to je náhoda. Byl jsem s dodávkama v Rýžovišti. Odevzdával jsem obilí a nějakou slámu.“ Marie zbrunátněla. Ihned se jí vybavilo horké slunce, zpocené tělo a popíchané ruce od stébel. A ten prach u mlátičky, co ji štípal do očí a do nosu. Ale pomoc sestře nemohla přece odmítnout.....

„Tak maminko, vylez nahoru, ať už jedeme!“ volala dcerka z kozlíku. Nedočkavě pokukovala po strejdově bičíku. Třímal v jeho pravé ruce a čekal na známý povel.

Nedalo se nic dělat. Marie opatrně, aby si nezničila podpatky, vysoukala tělo na povoz. Když se rozjeli, ze zvyku stočila pohled k obecnímu domu. Zpozorněla. Nad dveřmi bočního vchodu se dmula cedule s nápisem: HOLIČSTVÍ A KADEŘNICTVÍ.

„Tak předseda opravdu splnil slib,“ blesklo jí hlavou a tělem jí projel slastný pocit. Co se jen s Eliškou do něj nahučely, aby si uvědomil, že ženské na vesnici chtějí být také krásné. Do Bruntálu je to daleko a na výboru je místností prázdných dost.

„Hned zítra musím vypátrat, který den je otevřeno! Začerstva to probereme s Eliškou,“ brebentila si vzrušeně.

„Příští týden vyoráváme zemáky,“ zachraplal jí Jendův hlas v uších.

„Nachystejte pár pytlů, koše a připravte fortelné ruky. Přibereme stařenčino a vaše pole. A bude nám pomáhat čert, Marijánko, aby jsme se nepředřeli,“ dodal šibalsky a významně zakoulel očima na děvčátko. Marie spiklenecky mrkla k švagrovi a nenápadně se uculila tak, aby to dcerka nepostřehla.

„Čert?“ vyhrkla zaražená holčička „A nebude zlý?“ pokračovala zjihle. Před oči jí vyskočilo černé stvoření s rohy, dlouhým jazykem a rachotícím řetězem.

„Ale strejdo, ten přece chodí s Mikulášem až v zimě a strká neposluchy do pytle.“

„Jen se neboj, našeho čerta zapřáhnu za Lízu a uvidíš, jak nám bude čiperně vybírat kobzolky. Namasíruj si pořádně prsty, ať tomu rarachovi stačíš.“

Tajemné strejdovo popichování Marušku vyvedlo trochu z míry. Raději už přestala vyzvídat, přitulila se k mámě a pevně ji stiskla ruku. Obě se rozhlédly po ubíhající krajině. Rudý kotouč zvolna proplouval mezi červánky ke špičkám vysokých smrků. Všem dával najevo, že do podhůří Jeseníků brzy dorazí vítr. Chystal se čas papírových vlaštovek a draků. Nad protilehlou Slunečnou se obraz zapadajícího slunce odrážel jako v zrcadle. Listí na stromech kolem silnice kvetlo všemi barvami, vzduch byl načichlý podzimem.

„Tož počítáme s váma, doufám, že nebude pršet,“ chystal se k loučení Jenda před jejich chalupou.

„A co Fanda, nebude mít zrovna službu?“

„Bude mít noční. Trochu se prospí a pak se vrhneme do díla. Do večera musíme mít brambory pod střechou!“ plánoval Jenda. Pak se otočil k neteřince, která už zase neposedně poskakovala na chodníku: „Maruško, ty si za chvíli přijď pro smetanu, Mirek s Ankou ti nechali v konvičce.“

Pak se ozvalo prásknutí bičem a pobídka pro koně: „Vijó, jeď malá.“

„Tož pozdravujte a zítra v kostele!“ zaslechly ještě mezi klapotem podkov.

Nedělní ráno bylo už docela chladné a tak si Maruška vyškemrala na mši nový kabátek. Koupily jej nedávno s mámou ve městě, kde měli i cukrárnu. Mňam. Tam byla výborná zmrzlina. A jak si pochutnaly na tom zákusku se šlehačkou. Jely spolu vlakem. Maruška dostala jízdenku a paní průvodčí ji procvakla kleštičkami. Teď ji má schovanou ve sváteční kabelce. Když projížděl vlak závorami, zamávaly tetě Františce. Byla zrovna na hradle.

I máma chce být dnes pěkná. Dlouho si upravovala světlé, vlnité vlasy před zrcadlem a pak si i přibarvila pusu. Jen, co si obuje střevíce, vyrazí spolu ke kostelu. Tátu nechají doma. Musí poklidit, nachystat něco pro čuníka a pak si pořádně odpočinout.

„Ty si ještě chrupeš, Maruško, a já už svážím klády z lesa na pilu,“ hájil se, když ho přemlouvala, aby šel s nimi.

Na silnici už čekala babička. Jde na kázání také bez dědy. Ty dvě hodiny to musí bez ní vydržet. „Proč už děda nechodí a je tak nemocný, že ho musíš krmit, babičko?“ ptala se jednou Maruška.

„On byl v té první velké válce, víš. Byla tam strašná zima, měl hlad a kolem se střílelo. Pak ho nepřátelé zajali a on musel opravovat vojenské lokomotivy. Moc se chudák nadřel a z toho rachotu ohluchl. Hlavně, že se mně vrátil a nezůstal někde mezi cizíma.“

Babička byla dnes také pěkně vystrojená. Její drobná postava se skoro ztrácela v široké, nabírané sukni. Maruška věděla, že je to sukně sváteční a patří k ní i jupka . Tomu zvláštnímu oblečení, které nenosila ani její teta, ani její máma, říkala babička kroj. Teď na něj přiléhal ještě krátký kabátek.

„To se nám rozfoukalo. Půjdeme zrovna proti větru. Musíme přidať do kroku, ať stihneme začátek,“ pobízela dceru i vnučka stařenka.

A vítr měl dnes opravdu radovánky. Čechral jim vlasy, proháněl se sukněmi, nadzvedal kabáty a pořádně jim ometal obličeje. Konečně stoupaly alejí majestátných lip k Božímu chrámu. Zlaté listy kroužily kolem nich a dopadaly na zem, jako penízky pro všechny potřebné.

„Tisíckrát pozdravujeme tebe.......,“ znělo z mnoha úst. Z kůru se řinuly proudy tónů varhanního doprovodu. Františka s dětmi už seděla v lavici. Jenda, coby kostelník, sledoval věřící ovečky ze zákristie. Rychle, co nejtišeji, přisedly k rodině. Obě ženy otevřely kancionál a přidaly se k ostatním. Maruška chvíli sledovala ministranty a faráře. Ale potom se zahleděla na babiččiny scvrklé ruce ovinuté růžencem s křížkem. Věděla, že teď se babička modlí---- za sebe, za dědu, za ně za všechny. Aby byli zdraví, aby je měl Pán Bůh rád a odvedl je od hříchů, a aby se měli dobře. Pak ji zaujal farář, který zrovna stoupal po točitých schodech na kazatelnu. V tom ji napadlo, že se podobá Mikuláši, co s ním chodí čert, který jim už brzy bude pomáhat s bramborami. Začala se rozhlížet kolem. Otáčela hlavu do všech koutů, jestli se tam pekelník někde neschovává. Ale všude byly jen obrazy, sochy a kříže. A také buclatí andílci s křidélky na zádech. Začala si představovat, kam všude by letěla, kdyby i ona měla křídla...... Na čerta docela zapomněla. Ze snění ji probudila mámina teplá dlaň. „Jdeme domů, Maruško,“ zašeptala jí do ucha. Děvčátko napodobilo mámu poklekem a pokřižováním před oltářem.

Marie rozvážně stoupala po betonových schodech k oprýskaným dveřím. Dříve dlouho byly svědky událostí místních lidiček, kteří mluvili převážně německým jazykem. Teď se nad nimi pyšně dmul český nápis. Denně ji lákal, když odcházela s dcerkou ze školky. Svůdně na ni volal: „Pojď a dopřej voňavou koupel svým loknám, svěř je zase jednou hbitým prstům odborníka!“ Konečně přišla chvíle, kdy mu nemusela odolávat. Karel dostal po dlouhé době volno. Už nebude svážet klády z lesa. Mistr ho přeřadil na pilu, přímo ke katru. Den dovolené přišel jako na zavolanou.

„Aspoň sklidím tu nařezanou hromadu dříví do šopy,“ liboval si. „To víš, holka, zima se kvapem blíží. Všichni říkají, že pod Slunečnou bývá dlouhá a krutá.“

Maruška nemohla v tom tátu nechat samotného----. Už od rána, jako vrchní „plnič“, hází neochvějně rozseknutá polena do koše a na mámu si ani nevzpomene.

Marie se zastaví u cedule. Soustředěně pročítá dny a hodiny provozu. Nakonec polohlasem zamumlá: „Odpovědný vedoucí--Kolínek Jiří.“

„Mám štěstí,“ rozveselí se, „zrovna dnes je otevřeno.“ Stiskne kliku. Panty zavržou ve starém dřevě a vpustí ji do tmavé chodby. Vůně mýdla, kolínské a parfému ji vedou k nevelké místnosti. Přivře oči-----. Jak dlouho už necítila to aroma čistoty půvabu a rozkoše ?

„Dobrý den, madam,“ slyší temperamentní mužský hlas. „Jaké je vaše přání?“

Z černých kalhot, bílé košile a tmavého saka se na ni zubí nevšední tvář. Účes s moderním zástřihem, postoj----„jsem tu k vašim službám“.

Marie strne překvapením na prahu skromného salónu: „Páni, to je ale kus pěkného krasavce.“ Zraky se chvíli zaklíní do sebe. Mandlové oči vyšlou jiskru, která ji celou pohltí.

„Umýt vlasy a trochu zkrátit fazónu,“ pronese konečně zjihlým hlasem. „To ostatní už nechám na vás,“ dodala jako ve snách ze židle před kulatým zrcadlem. Pak už jen zaklonila hlavu nad stojan s umývací mísou a vychutnávala si jemné pohyby prstů, které ji masírovaly ve vlažném proudu.

„Máte krásné, husté vlasy, moc vám sluší i barva,“ rozpovídal se, když jí pečlivě nůžkami vytvářel účes. „Můžu se zeptat, jak se jmenujete?“

„Marie,“ hlesla a v ten okamžik se jejich oči potkaly znovu v zrcadle.

„Krásné jméno,“ vyslal úsměv s krátkou pomlčkou. „Dám vám svorky na boky a dozadu pár natáček. Pak to vyfoukáme a manžel vás ani nepozná.“ Zkoumavě se na ni podíval. Čekal, co odpoví.

„Možná si toho vůbec nevšimne, je teď samá práce,“ zrozpačitěla.

„Tak krásnou ženu si musí hýčkat! Takovou květinku jsem v tomhle „zapadákově“ ještě neviděl,“ zalichotil těsně u jejího těla. Poprvé, po delší době, cítila zase vzrušení z flirtu s neznámým mužem. Dávno ten pocit zastlala peřinami manželské postele v domku na samém okraji vesnice. Horký vzduch z helmy jí ještě víc rozproudil všechny tepny. Krev jí divoce pulsovala a hrnula se k obličeji. Zbrunátněla. Snažila se uklidnit listováním v časopise, který ledabyle odpočíval na vedlejší židli. Přitom nenápadně sjížděla vlnité pohyby Jiřího se smetákem. Něžně, až mazlivě tvořil hromádku z ostříhaných kadeří. Sem tam vyslal své mandlové oči na výzvědy k ženě, která ho zaujala a něčím zvláštním přitahovala.

Poslední úpravy účesu, poslední pohled do zrcadla, nastaveného těsně za její hlavou-----. Marie byla se sebou spokojená. Slušelo jí to.

„Bylo mně potěšením, paní Marie, už teď vás budu vyhlížet a čekat na vaši další návštěvu,“ loučil se a hluboko nahlédl do pomněnkového modra.

Stál tak blízko ní......, skoro se dotýkal jejího ramene, přes hedvábnou halenu cítila vůni jeho kůže..... Zatočila se jí hlava, znovu ji polila horká vlna vzrušení. Rychle vyběhla na čerstvý vzduch. Soumrak procházel vesnicí. Za ním se plížil chlad se závojem mlhy. Vydala se rychlými kroky k domovu. Ale nebyla to stejná Marie, jako včera, nebo dnes ráno. Něco se změnilo a ona to cítila......

Sobotní odpoledne prozářilo sluníčko. Dnes se rozhodlo přidat na síle a ukázat všem pochybovačům, že ještě může nabídnout pár příjemných chvil svými paprsky. Urousaným jiřinám připomnělo blahodárné teplo letních dnů. Prohřálo těla brouků a vylákalo několik motýlů mezi záhony.

Rázné bouchnutí dveří přerušilo idylku podzimního dne. Na schody se vyřítila Maruška. Jako vítr se hnala za žlutými křídly. Divokým skotačením zavadila o keř rybízu. Ani si nevšimla, že zničila pracné dílo pavouka. Stříbrné nitky, které se před chvílí třpytily jako droboučké korálky, se rozplácly mezi barevné listy.

„Maruško, kde rejdíš, ty neposedo? Jdeme, všichni už jsou na poli,“ zavelela žena od branky. „ Do večera nás čeká pořádná rachota. A strýc už nachystal určitě i toho čerta.“ Děvčátku zatrnulo. V mžiku přestalo běhat a loudavě se šouralo po trávníku k mámě.

„A opravdu nám ten čert pomůže?“ vysoukalo nevěřícně.

„Neboj, chyť košík za jedno ucho a vyrážíme. Vidíš, už je tam teta, Mirek, Anička a dokonce jsem zahlédla i babičku.“

„A tatínek s námi nepůjde?“ Bylo znát, že by otce měla ráda u sebe. Co kdyby ten čert byl zlý?

„Vždyť víš, že je v práci. Až se vrátí, naobědvá se a přijde za námi na pole ,“ řekla matka a zaostřila šedou silnicí ke středu vesnice. Zatím bylo až k obzoru prázdno. Žádná přibližující se postava nebyla v dohledu. Jen z té nehybné dálavy na ni vyskočila podivná tíseň..... Pomalu se blížily ke skupince příbuzných.

„Dnes nám přeje počasí. Je krásné „babí léto,“ usmívala se Františka na uvítanou. Stáhla si šátek z vlasů ke krku. Květovaný cíp jí lehce vlál na ramenech. „Pánbíček nás má rád,“ přidala se stařenka, které sluníčko zrovna prozářilo vrásčitou, ale milou tvář.

„Lízo, stůj!“ zahučel Jenda. Krotil frkajícího, netrpělivého koně. A už ho zapřahal do nějakého zvláštního stroje se zakroucenými vidlicemi. Mirek držel jednou rukou opratě a druhou se snažil zvíře uklidnit hlazením po hřbetě.

„Strýcu, a kde je ten čert?“ vyzvídala nesměle Maruška, která slídila očky po okolí.

„Dyť ho máš, ty trdýlko, před sebou,“ škádlivě zabroukal a šibalsky pohlédl na neteřinku. „To budeš mrkat, jak dokáže vyhrabat všechny zemáky, žádný se před ním neschová.“

„Vijó,“ práskl silně bičem a rázně vjel do první brázdy. Brambory se rozletěly po zvlhlé hlíně do všech stran. Maruška hleděla na toho pomocníka jako u vytržení. Ani trochu se nepodobal černému stvoření s rohy. Ale když viděla, že se celá rodina pustila do sbírání, popadla svůj košíček a razantně se vrhla do díla. Nemůže přece zůstat pozadu!

„Marie, kdes nechala siťku, dyť si tu novou parádu na hlavě pořádně načechráš,“ syknul Jenda na švagrovou, když nasypávala do pytle. Jízlivé hroty slov ji zasáhly jako blesk. Mžikem před ní vypluly mandlové oči. Tělo se zachvělo vzpomínkou na hebké prsty. A také na setkání s Eliškou------jak musela urputně krotit rozrušení, když jí popisovala proceduru v kadeřnictví.

„Neměj péči, Karel mě určitě pozná a stejně mně ji večer pocuchá,“ snažila se mu vrátit stejnou mincí. Snad nepoznal, že ji přivedl do rozpaků. Znala dobře jeho černý humor. Pořád musel popichovat a špičkovat. Ale když šlo do tuhého, nenechal nikoho na holičkách. Navenek rejpal------uvnitř citlivé srdce.

Pytle, které přidržoval Mirek, se začaly rychle plnit. Zručně je zavazoval připravenými provázky. Za těch pět let, co žil s novými rodiči, zmužněl. Pronikavé oči mu vykukovaly z tváře, která začala nabírat rysy docela hezkého mladíka. Uměl pořádně chytit za práci, byla to Jendova pravá ruka. Maruška ho nejraději pozorovala, když plavil koně v tůni Bystřičky. I teď na něj nenápadně pokukovala z oranice a už mu nakrásně přitáhla několik vlastnoručně naplněných košíků. Jenomže nějak ji to sbírání přestalo bavit. Chvíli pozorovala, jak se tuží hodný čert a pak se zahleděla k vesnici.......

„Mamíí, mamíí, podívej, tam je úplně červené nebe. To je určitě peklo. Už tam čekají, až se k nim vrátí náš čert,“ začala pokřikovat a divoce mávat k velkému baráku. Všechna ohnutá záda se zčistajasna napřímila. Všechny zraky se zapíchly do naznačovaného směru. I Jenda zastavil koně a mlčky zíral na probleskující zář. Shovívavý úsměv nad dívčinou fantazií rázem proměnil jeho obličej v grimasu údivu. Už měl pro tu brebtu připravený peprný bodáček. Teď mu uvízl v krku.

„To bude u statku. Něco tam hoří,“ překřikovali jeden druhého. Najednou se vyvalil hustý dým, který střídavě protínal rudé plameny. S přicházejícím podvečerem záře sílila. Kouř se táhl vesnicí ke Slunečné. V dálce se ozývalo houkání hasičů.

„Zdrávas Mária, taková pohroma,“ křižovala se polekaně stařenka.

„Tati, tati, můžeme se tam jet podívat na kole?“ žadonili Mirek s Aničkou.

„To ať vás ani nenapadne. Kdo bude za vás držet pytle? Mama jde za chvíli do služby. Do večera musíme mít sklizeno,“ rovnal vehementně Jenda do latě své dva zvědavce. Zahleděl se k severu a dodal smířlivěji: „A kdoví, jak bude zítra. Od Pradědu se začíná mračit.“

Jako na povel se skupinka rozprchla znovu po lánu. Když vybírali poslední řádek, přiřítil se Karel. Oči navrch hlavy, jen vysypat všechno z rukávu.

„Tatínku, kdes byl tak dlouho,“ volala Maruška dřív, než stačil popadnout dech.

„Byl jsem...., byl jsem u toho ohně. Kurník šopa, to byl ale fofr. Představte si, někdo zapálil družstvu stoh slámy. Už tam dorazili i hasiči a taky zavolali policajty se psem. Říkali, že to musel udělat někdo z vesnice a že ho určitě najdou. Možná už mají stopu,“ vychrlil poslední větu a vzrušením zalapal po vzduchu.

Ženy ani nedutaly. Zaraženě poslouchaly novinu a upřeně zíraly k požáru.

„Až ho chytí, tak si posedí pěkně dlouho za katrem,“ rozvážně nahodil řeč Jenda. „Já to těm slavným kolchozníkům pořád říkám v hospodě, že nemají nikoho nutit do družstva. Kdo má tu jejich agitaci pořád poslouchat. Když si chtějí hospodařit společně, ať si to zkusí, ale nás, soukromníky, ať nechají na pokoji. Napřed nás do pohraničí nalákají na pole a pak nám ho chtějí mermomocí zase brát. Potom se diví, že jim někdo sabotuje a děla naschvály,“ komentoval celou událost. „To zas bude rušná debata u piva. Už se na to těším, jak malé děcko,“ drmolil si ještě pro sebe, když zapřahal Lízu do vozu. Byl zaplněný až po okraj.

„Tak, a za chvíli se ještě vrátím pro čerta, Maruško. Musí si odpočinout. Usteleme mu ve stodole a příští rok ho vzbudíme, aby nám zase pomáhal,“ zašilhal okem strýc k holčičce.

„Já už se ho nebojím, strýcu, on je hodný. A nezapálil ten oheň,“ povykovala v poskocích Maruška.

Nejmenší děcka sedly vedle Jendy na kozlík. Ostatní kráčeli za povozem. Jelo se rozvážet. Spravedlivě do každé rodiny.....

Na obzoru ještě dlouho šlehaly ohnivé jazyky. Slámy bylo ve stohu pořádně napěchováno. Večer se zvedl vítr a přidělal hasičům velké starosti.

Teprve nad ránem se jim podařilo ohnivého kohouta udolat.

Příběh „Dvakrát křtěná za éry Gottwalda“najdete ZDE