Tehdy v takzvaných (jak se za normalizace říkalo) krizových letech mi bylo kolem čtrnácti. Jsem tudíž pamětnice, ale spíš taková intuitivní a emotivní: pamatuju si vzbouřené city, vzrušení, přílivovou vlnu naděje, nadšení, které elektrizovalo celou společnost.

Hltala jsem Literární listy (později to byly jen Listy, aby se naznačila počínající cenzura), Světovou literaturu, Reportéra, Plamen a co ještě všechno v té době vycházelo. Asi jsem všemu dobře nerozuměla, ale oproti tomu, jak vypadaly časopisy předtím – a hlavně potom – to bylo strašně zajímavé, přitažlivé, jiskřící a živoucí. Zpod škraloupu totalitní cenzury se zjara v osmašedesátém roce najednou, během pár týdnů vyvalilo všechno potlačované, ale tím naléhavěji pociťované: od skautů, Rychlých šípů a Masaryka přes politické procesy a kolektivizaci zemědělství padesátých let až po kulturu hippies a rockerů. Jako by se všichni naráz nadechli a odevšad zněly hlasy vypovídající o tom, o čem se předtím nesmělo mluvit, často zbytečně, protože to režim nijak neohrožovalo; ale právě proto se to lidem zdálo ještě mnohem důležitější.

Zajímavé bylo, jak si opravdu prakticky nikdo neuvědomoval, že to zákonitě musí špatně skončit. Obecné povědomí bylo vyladěno asi takhle: „My přece nejsme žádní kontrarevolucionáři, v Maďarsku v roce 1956 to bylo něco úplně jiného, my vůbec nepochybujeme o tom, že chceme socialismus, jen si ho chceme dělat po svém!“ A většina lidí měla opravdu ještě levicové cítění, podobně jako v letech po válce, nebyla to jen přetvářka na uklidnění Rusů! To naše umírněné, demokratické, lidsky soucítící levičáctví z nás vytloukla až normalizace, kdy jsme teprve masově poznali, že socialisticko-sovětská cesta musí nutně končit v naprostém marasmu.

Řada mých spolužáků tehdy i s rodiči emigrovala (chodila jsem na jazykovou základku, kde byly většinou děti intelektuálů). Můj syn se nedávno zeptal mé matky, proč tehdy neemigrovala také naše rodina. Matka o tom dlouho přemýšlela, nějak si nemohla vzpomenout, a pak řekla, že vlastně nikdo přesně netušil, jak to tady bude vypadat. To mohu potvrdit. Ještě do půlky roku 1969 se mohlo volně cestovat, stranické prověrky pokud vím probíhaly až někdy v roce 1970, šroub se utahoval velice pozvolna a zpočátku se ani nezdálo možné, že by se našlo dost natolik odporných, slizkých, temných týpků, kteří by byli ochotní kolaborovat s okupanty.

Vzpomínám si na tanky na Václaváku – tehdy jsme bydleli v Jindřišské ulici a bylo možné mezi ně volně chodit a zkoušet s okupanty zapřádat debaty. Sama jsem je okukovala jen z odstupu. Tábořili v městských parcích, které byly do dálky nakysle cítit jejich výkaly. Pak zmizeli a pach ještě přetrvával.

Ve Světové literatuře mě tehdy nadchly Anály patafyziky, zbožňovala jsem humor Šimka a Grossmana a ve své pubertání dušičce jsem k politickému dní zaujala švejkoidní postoj: bylo to groteskní a absurdní, ty nic nechápající ruské Ivany ani těch pár jejich trapných přívrženců (jako byl už napohled retardovaný Biľak nebo Jodas) přece nikdo nemohl brát vážně!

Vzpomínám si, jak jsme se po prázdninách v roce 1968 vrátili do školy. Vešla třídní, povstali jsme na pozdrav a ona nás nechala nás velice dlouho, významně dlouho stát, a měla přitom krajně vážný výraz. Byla to taková její malá tryzna, minuta ticha. Schválně jsem se usmívala, abych dala najevo své švejkoidní, patafyzické přesvědčení, ale ona do mě zavrtala pohled a čekala, dokud jsem také nezvážněla.

Tehdy mě neoslovoval takový Karel Kryl, dokonce mě něčím iritoval: proč tolik bezbřehého, až hysterického smutku a beznaděje? Teprve mnohem později jsem pochopila, že měl hořkou pravdu. Bylo dost těžké udržet si ironický odstup a humor po celých následujících dvacet let, kdy tady byl člověk uvězněný jako v kleci a izolovaný od svobodných zdrojů informací. Po těch dvacet let, která měla správně být v mém životě nejlepší, ale kvůli Husákovu režimu nebyla.