Za socialismu, kdy bylo zákonem stanoveno pracovat, považovali lidé práci za protivnou povinnost a této budovatelské písničce se vysmívali.

Samozřejmě mimo: úderníků - workholiků, šťastlivců pro něž práce byla zároveň koníčkem, matek pro něž se zaměstnání stalo odpočinkem od domácnosti i dětí a flákačů, kteří se chodili do pracovního procesu ulejvat, neboli předstírat nějakou pracovní činnost.

Na povinnou protivnost valem pracující nadávali a snažili se omezit pobyt na pracovišti na nejkratší dobu. Ovšem v předčasném útěku z vězení jim bránily vrátnice, kde na ně číhaly hodiny tzv. píchačky, na nichž si museli odpíchnout příchod i odchod. A tak už 10 minut před ukončením pracovní doby, se před píchačkami tvořily fronty nedočkavých pracovníků, aby si mohli honem odpíchnout a rychle prchat domů. Rodinný život a domov kraloval jako životní priorita nad protivnou povinností.

V dnešní době se vztah k práci se otočil o 180 stupňů. Ona se stala královnou, která si vybírá z uchazečů. Pro některé znamená dokonce smysl života. Budování kariéry, vydělávání velkých peněz se považuje za měřítko životního úspěchu. S tím souvisí i společenská změna žebříčku hodnot. Lidé tráví více času v zaměstnání než doma. Rodinný život se tak dostal na okraj společnosti jako nežádoucí brzda při budování kariéry či honbou za stále vyššími zisky. Což se odráží i v diskriminaci matek při přijímacím řízení.

Zatímco dřív se stály fronty před píchačkami, aby pracující co nejdříve utekli z otravného zaměstnání, dnes se stojí fronty na úřadech práce, aby lidé mohli naopak běžet k zaměstnavateli ucházet se o ruku královny.

Matka pokroku se proměnila v královnu otrokářku, která vládne armádě otroků - workoholiků a kdo workholik není, z toho workoholika udělá. Lidé se snadno nechají zotročit kvůli vysokým výdělkům.

A královna nezotročuje jen penězchtivé kariéristy, ale vyžaduje otrockou poslušnost i tam, kde je vzácná. V lokalitách, kde je práce málo, přistupují uchazeči na otrockou dřinu i za málo peněz. Pokud se jim to nelíbí, mohou jít.. Bohužel dost lidi poznalo vykořisťování na vlastní kůži. A mladí lidé vychovávaní v pracovním duchu kralující práce, ho už ani nevnímají. Naopak propagují práci jako jediný smysl života a hrdě se vytahují, jak moc pracují.

Královna matka práce dokonale vymývá mozek svým pilným včeličkám. Mezi trubce, kteří nepracují zařadila i bývalé pracující včeličky a aktivním včeličkám je znechucuje jako zapáchající neprodukční odpad, který je nutné z hnízda vypudit. Vztahy mezi příslušníky včelího společenství klesají k bodu nezájmu o druhé. Na nepracující čeká jen jedovaté žihadlo. Dětičky se rodí jen proto, aby bylo dost nových pracovníků. Pilné včeličky se soustřeďují jen na práci, protože je třeba vyrobit co nejvíce medu. Jelikož mimo běžné spotřeby je ho také třeba mazat kolem huby těm, co mají pochybnosti o otrocké práci.

Sláva 8 hodinové pracovní doby už pominula, vracíme se do doby dřevního kapitalismu, kdy 10 - 12 hodinová pracovní doba neomezeně kralovala. Pokud tímto tempem budeme pokračovat i nadále, dopracujeme se k nonstop pracovní době. Zrušíme domovy a budeme bydlet rovnou v práci, nebo své domovy předěláme na pracoviště.

Jen na 1. máje vyrazíme do průvodu s transparenty oslavujícími královnu práci a z plna hrdla si nadšeně zazpíváme:

Ta práce matka workholiků, hájí naši čest.

Buď otrocké práci čest,

buď otrocké práci čest.