Místností proudí klid a voňavé aroma kávy.Šustění novinových stránek podbarvují zvuky cinkající lžičky v puntíkovém porcelánu.

Jaroslav otočí poslední stránku, zahledí se na titulky a trochu nervózně zavrtí celým tělem.

„Co bude dneska na oběd?“ vylítne mu z úst, aniž pozvedne oči k naproti sedící ženě.

„No jasně, typicky mužská otázka. Zrovna teď máš starosti, když si užívám siestu u svého oblíbeného hrníčku,“proběhne jí hlavou.

„Od rána lítám s vysavačem, rozvěšuji prádlo na sušák u topení, protože venku čvachtá podzimní slejvák a pán tvorstva už zase myslí na jídlo,“přikládá další polínka ke svému tichému rebelu a předstírá, jak je důležité si vychutnat každý doušek voňavého moku.

„No, já jen, že jsi ještě nezačala vařit,“ ozve se s obavou hladového žaludku muž, když se mu nedostane odpovědi, pro něj, na tak důležitou otázku.

„Jen se neboj, polívku máme od včerejška, brambory budou za dvacet minut uvařené a řízky už čekají naklepané v lednici.Takže, buď můj milý v pohodě.“

„Jen si ještě namelu strouhanku a můžeme smažit,“plánuje nahlas a nenechá se při sobotním dopoledni vmanipulovat do nějakého stresu.

„Tak já si ještě zapnu televizi,“ vstává manžel od stolu,“ je tam seriál o zvířatech.“

„A je to v kapse, řízky zabraly jako uklidňující prášek proti bolesti,“ probrnkávají Vlaďce myšlenky, maskované souhlasným úsměvem.

Vlaďka je vlastně taková mírumilovná ženská - pilná jako včelička, většinu dne usměvavá, s černýma šibalskýma očima. Nejraději se obklopuje svými nejbližšími. A když může, rozdala by se jim.

Ale má i své vrtochy. Nerada se loučí s oblíbenými věcmi. Přece nevyhodí něco, co může ještě docela dobře sloužit........

Obývací stěna pamatuje ještě její první roky manželství a nejvzácnějším kouskem v její domácnosti je starý slaměný kufřík s ohmataným uchem a dvěma protrhlými koženými přezkami.Ale má pro ni vůni nostalgie, dárku po milované babičce. Trůní netknutě na skříni sekretáře, a když jej občas majestátně sundává, musí jej podložit rukama,aby se nevysypaly potřeby na šití, které ukrývá v útrobách.

A nebo:“Mami, prosím tě, vyhoď už ten starý odkapávač. Cídíš ho po každém nádobí a přitom nový stojí pár korun,“ slýchává často hudrání vdané dcery na podobné téma.

„Babi, proč nosíš pořád to vytahané tričko, ty nejsi vůbec in,“ kontroluje ostřížím zrakem Vlaďčin vzhled pubertální vnučka, jen co jí kamarádky dovolí zajít také na návštěvu.

„ Přece ho nevyhodím, není rozbité, jen trochu vybledlé. Já bych řekla - na doma dobré. Ale víš co,abys neřekla, nechám si ho aspoň na hadru.“

Je to tak. Podobné situace se opakují pořád dokola. Rodilí raci se prostě tak chovají. Nic je nezviklá. Dál si žijí ve svých zajetých kolejích a nastavených šlépějích.

Polknutím posledního zbytku „životabudiče“ se konečně rozhoupá k přípravě obědu. Vytáhne mlýnek ze zásuvky a chystá si jej jako obvykle připevnit k desce stolu.

Najednou zkoprní:“Něco mně chybí,“ varuje dlouhý šroub odhalenými závity její všímavé oko.

„Vypadla podložka,“ uvědomí si a rychle začne slídit v šuplíkách. Ale nikde nic. Vysmýčí všechny přihrádky v kuchyňské lince, vlítne i do šteláří ve špajzu - žádný výsledek. Pak vrhá skličující pohled na kuchyňské hodiny. Ty neúprosně krátí dobu k obědu a naznačují konec poklidného dne.

„Přece si ale kvůli tvrdým rohlíkům nezničí stůl,“ přemítá a prstem zkouší ostré zakončení šroubu. „Ale kupovaná strouhanka v naší domácnosti nepřipadá v úvahu.“

„ Jardo, nemáš v dílně nějakou podložku?“ volá docela prosebným hlasem do dveří obyváku.

„ A na co ji chceš?“ ozve se po chvíli nevrle mezi zvuky šelem z obrazovky.

Vlaďka stojí na prahu místnosti a drží bezradně mlýnek za kličku.

„Vidíš, ztratila se podložka, asi ji malá Kačka někam pořádně schovala. Však víš, že nádobí je její nejoblíbenější hračka.“

„To jsi mohla podložit korunou. Ale počkej, něco tam najdu,“ vymáčkne se konečně dost překvapivě ve vstřícném tónu.

A potom zřejmě z obavy ohrožení dobrého jídla, na které již připravoval chuťové buňky, vystartuje docela svižně od tak zajímavého a „důležitého“ programu. Za chvíli už Vlaďka zrychleně mele jednu housku za druhou. Spokojený pocit ji hřeje na duši: Stůl je neporušen, sobotní oběd bude zachráněn a pohodová nálada se opět vrací k rodinnému krbu.

„Mami, ty ještě nesmažíš?“ vpíchne ostří do jejího sebevědomí synáček - novomanžel. Musí přece zkontrolovat svoji mámu, ochutnat laskominy mládí a pak se jakoby nic vrátit ke své mladé ženušce do horního patra.

„Ále, nezdržuj, měla jsem nějaké trable s mlýnkem. A poslouchej, nemá tam vaše Kačenka mezi hračkami zašitou podložku z mlýnku? Nedávno totiž točila s kličkou a sypala zbytky strouhanky kolem sebe.

„Mami , prosím tě, že už si nekoupíte nový mlýnek. Vždytˇ tento už si pamatuje moje první pokusy a to už mám třicítku na krku.“

„ Ale nic neříkej, za měsíc jsou Vánoce, aspoň máme pro tebe dárek.“

Při odchodu stačí ještě zahalekat: „Já pak přijdu a zkusím, jak se ti podařily.“

Vlaďka vyklepává poslední drobky a přitom zamyšleně hledí na svého pomocníka. Přišel první na řadu, když si vybavovali tenkrát s Jarouškem domácnost. Za nádobí, hrnce a příbory penízky utrácet nemuseli. Ty se ukrývaly mezi svatebními dary.

„Za ta léta je opravdu nějak opotřebovaný,“ začíná přemítat nahlas. „Ztratil lesk, na mnoha místech má oprýskanou barvu, klika poněkud viklá, ale mele výborně a struhadlová oka má pořád dost ostrá. No, uvidíme, čím se mladí předvedou,“ dokončí úvahu a soustředí se již plně na smažící pochoutku.

Vánoční těšení a očekávání těch nejmenších se podobá nafouklému růžovému balónku-- jen prasknout.

„Babičko, kdy budou dárky? ,“ vyptává se dychtivě Kačka a souká se Vlaďce na klín.

„Vydrž chvíli, musíme počkat, až nás zavolá zvoneček.“

Konečně se rozezní očekávané zvuky a drobotina se hrne ke kupě dárků.

Nejstarší vnučka rozdává dárky a před babičku položí mimo jiné i úhledně zabalenou krabici. V jejích útrobách si hoví Vlaďčin nový pomocník. Snaží si ji podmanit zářící novotou tmavohnědého bakelitu, několika výměnnými struhadlovými kotouči s různě velkými oky. Má také ochranný kryt, aby strouhanka nepadala příliš do stran. A místo šroubu-- přisávací gumu.

„Mami, to je ale krasavec, co?“ volá syn z protějšího křesla, když vidí, jak si jeho máma zálibně prohlíží každou součást mlýnku.

„ A doufám, že ten starý plecháč hned zítra poputuje do popelnice,“ neopomene dát tomu oprýskanému ultimátum.

Jó,jó,“ kývá Vlaďka souhlasně hlavou. V duchu si ale říká:“ Raději ho ještě schovám do sklepa, člověk nikdy neví, co se může stát, co kdyby se ještě někdy potřeboval. Však já tě „můj dědečku“ schovám tak, aby o tom nikdo nevěděl.“

Celého půl roku si s blýskavým nováčkem rozuměli. Ona točila klikou, cpala tvrdé pečivo do násypky a on poslušně mlel. I když strouhanka měla stejnou kvalitu jako ze starého, jeho sličná vizáž jí dávala navíc uspokojivý pocit - „jak jim to spolu při práci sluší“.

Až jednou -----. Byl parný letní den. Vlaďka si hověla na dece zahradního bazénu. V kuchyni na cedníku čekal vařený květák.

„ Za chvíli budeme obědvat, jdu obalit květák a pak tě zavolám,“ houkla do stříkajícího proudu na manžela. Potom, jen tak v plavkách, vytáhne svého kamaráda z krabice, navlhčenou gumou ho pevně ukotví k desce stolu a rychlými pohyby se snaží zpracovat několik žemlí. V tom něco silně křupne, klika se chvíli točí naprázdno a kotouč přistane v misce na strouhance. Rohlík zůstane tlakem její ruky zaklíněn v násypce.

A pyšný krasavec? Kdepak je jeho lesk a sláva? Provinile zírá na Vlaďku bakelitovou kostrou. Jakoby se omlouval: „Nezlob se, ale dál už nám to spolu nepůjde!“

„Co teď?“ promýšlí situaci, pak se vrhá k oknu a volá z vody svou drahou polovičku.

„Tak, to jsi dnes domlela,“ sděluje Jarda zklamaně po podrobné kontrole všech částí mlýnku.

„Jak to?“ ptá se dost vystrašeně žena.

„Uvnitř praskla oska z umělé hmoty a to se opravit už nedá. Asi budu muset zajet do obchodu pro strouhanku, že ? Jinak budu bez oběda.

Ne aby tě napadlo dělat zapékaný květák. To nesnáším a navíc se od rána těším na smažený. To vám ten „zázrak“ dlouho nevydržel,“ začne brblat již podrážděně a hledá klíče od auta.

„Nikam nejezdi,“uklidní Vlaďka jeho ohrožené chuťové buňky.

„Schovala jsem ten náš starý mlýnek „pro zlé časy“ do sklepa. Teď se běž

chvíli zchladit do bazénu, o smažený květák nepřijdeš.“

„Aspoň jednou jsi .měla dobrý nápad. Tu umělou hmotu můžeš dát tak akorát malé Kačce na hraní.“ Muž dokončí svá moudra, navlékne plavky a vyrazí spláchnout ten nečekaný problém.

V kuchyní se opět rozlévá spokojená nálada, vonící příslibem dobrého jídla.

A Vlaďka se šibalsky usmívá: „Děti moje, mám vás ráda, ale na ten váš letošní vánoční dárek budu dlouho vzpomínat....... minimálně při každém mletí tvrdý rohlíků.

Další den, měsíc, rok jí to s tím starým pomocníkem ze sklepa pořád dobře „šlape“. I když mu věk ubral na kráse, stále strouhá jako mladík.