Odjela jsem záhy po revoluci na zkušenou do Londýna a jelikož jsem byla taková ta typická vesnická naivka, tvrdě jsem narazila. Rodina, kam jsem přijela jako au-pair, byla hrozná a já se o těch lidech a poměrech v jejich rodině šířit nebudu a ani nechci. Každopádně nějakou pitomou náhodou jsem se při vzácné chvíli volna bezcílně potulovala po okolí domu, v němž jsem byla za služebnou a tvářila se asi dost nešťastně, koneckonců nešťastná jsem byla.

Na protější benzinové stanici zastavilo auto, jeho řidič tankoval, koukal směrem na mě a pak vykřikl: „Cheer up!“ Pak nasedl, otočil auto mým směrem, zastavil a zeptal se, kam jdu a já řekla, že nevím. Trochu se zarazil a vytáhl mapu, ale já odpověděla, že mapu nepotřebuji a šla si po svých. On sice odjel, ale nějak mu to nedalo, vrátil se a ….slovo dalo slovo. Začali jsme spolu chodit a vzhledem k situaci v rodině, kde jsem pucovala dům a obskakovala čtyři děti, jsem se k Andrewovi záhy nastěhovala.

A začala žít život, jaký jsem před tím neznala. Na Andrewovu radu jsem si našla práci servírky v pizzerii (načerno, tenkrát to jinak nešlo) a poznávala Anglii z jiné stránky. Bylo to moc fajn, jenže... Andrewova bývalá přítelkyně Sandra o sobě tu a tam dávala vědět. Zdála se mně strašně divná, jenže coby alkoholem a drogami nepoznamenaná holka z východu jsem nepoznala a ani snad poznat nemohla, že Sandra je závislá na drogách. Jednou přišla, když nebyl Andrew doma, v podstatě se vnutila, začala brečet, že jsem jí sebrala chlapa a citově mě vydírala. A já tehdy nevěděla, co dělat a jak se zachovat. Navíc moje angličtina byla chudá a ubohá, takže jsem Sandře rozuměla spíš podvědomě než vědomě. Nabídla jsem jí kávu a šla ji uvařit, no a v nestřeženém okamžiku mně Sandra okradla o všechny moje šperky, které jsem měla ve šperkovnici položené nad krbem. Bylo to moje jediné bohatství, většinou dárky k osmnáctinám, za maturitu, něco po babičce a tak. Já jsem to zjistila až večer, když jsem se chystala do pizzerie. Byla jsem vzteky bez sebe a kdybych nemusela do práce, asi bych probrečela noc. Jenže Sandra přišla zas a skrz dveře jako Jezinka škemrala, ať ji pustím a když jsem jí řekla, že je zlodějka a ukradla moje cennosti, začala plakat, že to není pravda, že by to neudělala, zapřísahala se na smrt své dcery a já pitomec, vůbec nevím proč, otevřela dveře. V tu chvíli mě Sandra prudce uhodila a zřejmě pod vlivem nějaké drogy do mě bušila,chvíli jsme se potýkaly, pak se mnou mrskla na stůl, který měl ale bohužel skleněnou výplň, jen rám byl ze dřeva, já tím stolem propadla, poranila si ruce a nohu. Ona mě pak zpod toho stolu vytáhla a praštila mě myslím židlí a víc už si nic nepamatuji.

Do nemocnice jsem nešla, přeci jen jsem pracovala na černo a tak jsem si otoky a podlitiny musela jen vyležet. Nejhůř jsem dopadla s levou nohou, na níž mám ošklivé jizvy dodnes. Ale můžu mluvit o štěstí, že mě Sandra nic nezlomila, nebo třeba i nezmrzačila. Koneckonců, vždyť mě mohla i zabít. Můj vztah s Andrewem šel potom z kopce dolů, bála jsem se s ním být, také jsem začala chápat, že jsem k němu vzhlížela jen proto, že byl Angličan. Začalo mně docházet, že ani Andrew není zrovna tím pravým ořechovým, pomalu jsem si uvědomovala, jak je primitivní a jednoduchý a začal mně iritovat. Tajně jsem si našla práci jako au-pair v docela slušné rodině s jedním milým chlapcem a nějaký čas v Anglii ještě pobyla. Ale už jsem nenašla odvahu se s někým seznámit a i když Anglii považuji za krásnou zemi, zkušenost se Sandrou a koneckonců i Andrewem mě dost negativně poznamenala a možná mně i zabránila v odvaze poznat tu zemi ještě lépe a hlouběji. A to mě upřímně řečeno dodneška moc mrzí.