nové CD s tvorbou Antonína Dvořáka /Klavírní kvintet č. 2 A dur op. 81, B 155, Smyčcový kvintet (s kontrabasem) G dur op. 77, B 49 v podání Škampova kvarteta rozhodně stojí za poslech.

Škampovo kvarteto (Pavel Fischer – 1. Housle, Jana Lukášová – 2. Housle, Radim Sedmidubský – viola, Lukáš Polák – violoncello), které se etablovalo nahrávkami především českých skladatelů (Janáček, Dvořák, Smetana), si pro svou novou nahrávku vybralo dva líbezné kvintety z Dvořákova zralého období. Na nahrávce jsou mu rovnocennými partnery nadějná francouzská kontrabasistka Lauren Durantel a charismatická britská pianistka Kathryn Stott. Kathryn je vyhledávanou komorní hráčkou. Má na kontě řadu premiér (koncerty Sira Petera Maxwella Daviese a Michaela Nymana) a dlouhodobá spolupráce ji váže k hudebníkům jako Yo-Yo Ma či Jansen. Lauren je od roku 2004 členkou Orchestre National du Capitole de Toulouse, ve kterém je od roku 2005 první sólistkou na kontrabas. V oblasti komorní hudby spolupracovala s tak renomovanými hudebníky, jakými jsou Pascal Amoyel, Denis Pascal, Laurent Cabasso či Agnes Vesterman.

Z komentáře Jaroslava Holečka v bookletu se dozvídáme, že to není poprvé, kdy Dvořák použil ve svých komorních skladbách klavíru, ale v žádném jiném díle předtím ani potom (snad s výjimkou klavírního tria f moll op. 85) nenapsal tak brilantní a pianisticky vděčně koncipovaný part, nikde jinde nedocílil tak ideální symbiózy zvuku klavíru se smyčcovými nástroji. I celková faktura díla prozrazuje velké zkušenosti autora a srovnáme-li skladbu se starším kvintetem téže tóniny z roku 1872, poznáme nejlépe, jak obrovský umělecký vývoj Dvořák prodělal.

Hudba díla nepotřebuje komentáře, stačí jen pozorně naslouchat a dát se vtáhnout do kouzelného světa autorovy invence. Abychom však přece jenom přiblížili myšlenkový okruh, z něhož tato hudba vyrůstá, ocitujme krásnou pasáž, kterou jí věnoval ve své velké monografii Dvořákův životopisec Otakar Šourek:

„… Z náladového stadia božského klidu a vnitřního jasu vyplynulo dílo, z něhož jako v nezčeřelé hladině zrcadlí se duše umělcova v nejvlastnější podobě do nejpodrobnějších záhybů a záchvěvů, dílo, jež je z nejkrásnějších a nejpřirozenějších autoportrétů hudebních. V něm je celý Dvořák, jak jej známe ze všech obrázků i ze všech vzpomínek, jež se o jeho povaze zachovaly. Člověk jakoby v sobě uzavřený, s myšlenkami jakoby od všeho pozemského a všedního odpoutaný a ve sférách božských krás se potulující, tu mračně zamyšlený s očima v nekonečno pohrouženýma, tu hned zas usměvavý, štěstím překypující a ve výbuchy jásavé radosti propukající. Člověk přímo dětsky dobrý a měkký, přitom náladově nesmírně bohatý, snadno vznětlivý a rychle proměnlivý. Duše s tváří jako květnové nebe, tu zářivě jasné a teplé, tu plné osvěžující vláhy, místy silně zamračené, ale nikdy neskličující a netížící, vždy vonné a milé (…)."