„...Za smrt fenomenálního skladatele Karla Svobody (+68) mohou všichni jeho přátelé a kamarádi. Každý, kdo ho znal a věděl, v jakém stavu v poslední době byl.“ Takového názoru je Svobodův kamarád Michal David. "I já nesu kus své viny. Přestože jsem věděl o Karlových depresích, neudělal jsem pro něj vůbec nic. Nepomohli jsme mu. Viníci jsme všichni, ať se nám to líbí, nebo ne..." řekl novinářům.

Chce se říci, že nějaká proč a kdyby už teď nepomohou. Stalo se a nelze to již odestát. Upřímná slova Michala Davida sice už Karlu Svobodovi nepomohou, ale mohou se stát mementem pro mnohé z nás. Třeba si po jeho slovech uvědomíme, že nelze zavírat oči před lidským neštěstím, stářím, nemocí, ani chudobou. Třeba mnozí z nás, přes clonu mamonu, sobeckosti, nenávisti a lhostejnosti, uvidí tu duchovní chudobu kolem sebe. Matky s očima plnýma slz a zoufale prázdnou náručí. Otce, bojující s nemohoucností stáří a utkvělou myšlenkou „být či nebýt?“ Třeba¨se dočkáme, že děti konečně rodiče osloví dvěmi prostými, zato kouzelnými slůvky „nepotřebujete něco?“ Třeba pozvou svoje rodiče, žijící v ústavech nebo v osamělosti doma, na pár dní k sobě, aby se mohli potěšit se svými vnoučaty. Třeba ti, kteří navštěvující několikrát do roka cizí kraje, navštíví i své rodiče, žijící za humny.

Mám před očima matku čtyř dětí, chodící o francouzských holích, bydlící s dcerou v jednom městě, v jednom domě, ale matce chodí posluhovat cizí lidé. Syna, který musí svoji nemocnou matkou spolu s vnoučaty navštěvovat potají! Jak má potom vypadat svět, topící se v násilí a stojící na pokraji třetí světové války, když v některých rodinách vychovávají svoje děti slaboši a „lidské zrůdy“?

A právě proto jsou slova Michala Davida a jeho sypání si popela na hlavu v dnešní době víc než na místě. Pro lepší lidi, pro lepší svět.....