Pašijový týden se nazývá také jako týden Svatý nebo Velký. Je pevně spjat s velikonočním obdobím, je nabitý zvyky a tradicemi, a zažíváme ho právě nyní. V dobách našich předků v této době začínalo velké čištění v domácnostech, všude se bílilo, upravovala se zahrádka a okolí domu, čistily se okna a připravovaly se nové šaty. Mnoho z těchto zvyků známe i dnes. A jak jde tento týden den po dni?

Na "Modré pondělí" (někde také žluté) začínaly pro děti a studenty jarní prázdniny - tzv. "vakace". V tento den bylo lidem podle tradice přísně zakázáno vykonávat jakékoliv práce. Jednalo se o den odpočinku před nadcházejícím úterým a středou, které naopak byly dny plné práce a úklidu.

foto / Pixabay

Na "Šedivé úterý" hospodyňky vymetaly pavučiny a uklízely.

Jinak tyto dva dny nebyly v lidových zvycích nijak bohaté a nehrály tak velkou roli jako dny nadcházející.

"Sazometná středa" nazývaná rovněž jako Škaredá či Smetná dostala svůj název podle toho, že staří Čechové v tento den vymetávali z komínů saze. Škaredá se jí pak říká proto, že v tento den Jidáš na Ježíše škaredil, žaloval. Podle lidové pověry se v tento den nikdo nesmí mračit.

Na Škaredou středu se nemělo jíst maso ani žádná tučná a honosná jídla. V tento den mělo i jídlo vypadat nepovedeně, potrhaně, jednoduše škaredě. Často se připravovaly trhance, kaše, bramborové placky nebo bramboráky. Před podáváním se ještě záměrně potrhaly, aby ještě více naplnily tradici Škaredé středy.

"Zelený čtvrtek" - lidé v tento den vstávali velice brzy, rodina se pomodlila a všichni se omyli rosou, ta totiž zabraňovala onemocnění šíje a jiným nemocem. Někde se tato tradice dodržovala až na Velký pátek.

Hospodyně vstávaly časně, aby zametly dům ještě před východem slunce. Smetí se odneslo na křižovatku cest, aby se v domě nedržely blechy. Někde se zvonilo paličkou na hmoždíř, aby stavení opustily myši a hmyz.

Kdo snědl před východem slunce pečivo namazané medem, byl po celý rok chráněný před uštknutím hadů a před žihadly vos.

Jak už z pojmenování vyplývá, Zelený čtvrtek je spojován se zelenými pokrmy - od zeleniny až po byliny. Konzumoval se hrách, kapusta, zelí, špenát a jarní byliny (kopřiva, kerblík, petržel, medvědí česnek, pampelišky apod.), a to podle toho, co se zrovna urodilo. Vše mělo jediný účel, a sice, aby byli lidé po celý následující rok zdraví.

Počínaje tímto dnem umlkly také všechny zvony, které se znovu rozezněly až na Bílou sobotu. Říká se , že všechny zvony odlétají do Říma. Místo zvonů se pak odevšad ozývaly řechtačky a klapačky.

V Orlických horách házeli lidé do studně chleba namazaný medem, aby se v něm držela voda po celý rok. Odpoledne se nepracovalo.

Pekly se jidáše, obřadné pečivo z kynutého těsta tvarované do podoby  preclíků, bochánků, podkovy a provazu. Pokud se jedly potřené medem, opět měly být pro zdraví.

"Velký pátek" je připomínkou smrti Ježíše Krista, a proto je prožíván ve znamení smutku, ticha a rozjímání. Je to také den nejpřísnějšího půstu. Ten, kdo věděl, že páteční půst nevydrží, mohl si k jídlu připravit rybu. Ne všichni na ni ale měli, a tak lidé, kteří rybu neměli, pekli náhražky ve tvaru ryby z bramborového těsta. V jiných krajích se zase připravovalo jediné jídlo dne. Nejčastěji jím bývala hustá polévka z toho, co dům dal.

Na Velký pátek byla výzdoba kostelů chudobná, bez květin a svící na oltáři. Písně se zpívaly bez doprovodu varhan, zvony nadále mlčely.  Lidová tradice pak vypráví o údajném otevírání pokladů ve skalách.

Na Kladensku se jedla čočka, která měla přinést do stavení peníze.  Na Bydžovsku se naopak nesmělo tento den nic půjčovat, jelikož půjčená věc mohla být očarovaná.

A máme tady "Bílou sobotu". V tento den se neslavila mše svatá ani jiné svátosti, kromě pomazání nemocných a svátosti smíření.

Před východem slunce bylo třeba vymést čistě stavení, a to zásadně novým koštětem, aby po celý další rok bylo stavení čisté.

Hospodyně pekly mazance a velikonočního beránka, muži a chlapci pletli pomlázky z vrbového proutí a děvčata zdobila vajíčka.

Na mnoha místech bylo také zvykem vyjít na zahradu nebo do sadu, třást stromy a probudit je tím k životu.

Bílou sobotou také skončil třídenní půst zvaný "svaté třídenní". Všichni se těšili na opětovnou možnost pojídání masa, tanečních zábav a dalších potěšení, která byla po dobu půstu přísně zapovězena.

"Boží hod Velikonoční" - v tuto neděli všichni spěchali do kostela. Nikdo nezůstával doma, neboť se v tento den v kostele světily velikonoční pokrmy (beránek, mazanec, chléb, vejce, víno). Na Chodsku se posvěcené jídlo jedlo v kostele ve stoje. Bylo zvykem, že každá návštěva dostala kousek z posvěceného jídla. 

Dříve bylo také hojně rozšířeným zvykem, že se na Velkou neděli, jak se tomuto dni také říkalo, jedlo společně  vejce, uvařené na Velký pátek spolu se žlutým vrbovým a jasanovým proutkem. Kdyby někdo během roku zabloudil, stačilo si vzpomenout, s kým jedl na Boží hod vejce, a prý hned nalezl cestu zpět.

Hospodář tento den také odnášel na zahradu, na pole a do studené země kousek svěceného mazance, vejce a vína, aby měl hojnost ovoce, obilí a měl vždy dobrou vodu. Rolníci pak nechávali na polích svěcené kočičky a křížky.

"Pondělí velikonoční - červené" - v tento den je tolik očekávané koledování, pomlázka, mrskut atd., kdy chodí chlapci s pomlázkou vyšlehat děvčata. Na mnoha místech bylo zvykem číhat na děvčata brzy ráno, když šla do kostela. Leckde se přidávalo i polévání děvčat vodou, aby byla zdravá. Ve všech krajích pak patří k pomlázce pestře malovaná vajíčka - kraslice. Ty se ale nerozdávaly každému, kraslici dostával hoch jako dárek od děvčete, které našlehal. Byly darem velmi cenným, protože na skořápkách byla vytvořena šikovnýma rukama děvčat leckdy umělecká díla mnohdy hodiny trvající.

Hospodář hned ráno našupal všem domácím pomlázkou, aby byli po celý rok čilí.

Odpoledne pak patřilo dětem. Za vsí bývalo živo, hráli se zde různé hry o vajíčka. Večer pak patřil mládeži trošku odrostlejší, která se veselila v sále při muzice.

Druhého dne pak šlehala děvčata hochy. Skončilo to většinou tím, že se šlehali všichni navzájem. Tímto dnem celé slavná pomlázka také končila.

napsala Andrea Pastirčáková

zdroj:

Velká kniha lidových obyčejů a nápadů od Martina Bestajovského, rok vydání 2019 - nakladatelství cpress