Jako člověk, který žije v malé vesničce, kde se zná každý s každým, nemáte moc příležitostí, jak se seznámit. Děti nemám, po rozvodu jsem se už nikdy nevdala, zaměstnání mám také stále stejné a kamarádky, se kterými bych třeba vyrážela za kulturou, jsou většinou zdaleka. Jediný pohodlný kontakt s okolním světem a také s muži, je tak přes internet.

ilustrační foto / Freepik

Už dříve se párkrát zadařilo a z internetového seznámení vzešly prima vztahy. K jejich ukončení pak většinou docházelo kvůli tlačení na pilu. Muži, se kterými jsem se seznámila, se mnou postupem času chtěli žít natrvalo. Já takovou potřebu ale nesdílím. Lépe řečeno, nesdílela jsem. Až do doby, kdy jsem potkala dalšího muže a bláznivě jsem se do něj i ve svém věku zamilovala. Jak už to tak bývá, všechno začalo moc hezky. Nejdříve jsme si jen psali. Viseli jsme na chatu každý den a za krátkou dobu jsme si začali posílat zamilované zprávy. Psanou formu jsme časem vyměnili za telefonní hovory a volávali jsme si dlouhé hodiny. Byla jsem zamilovaná jako puberťák. Vše, co dotyčný řekl nebo udělal, mě neskutečně přitahovalo. Zkrátka přeskočila citelná jiskra i navzdory dálce, která čítala stovky kilometrů. Byli jsme od sebe přes celou republiku, ale vztah se i tak nadále prohluboval. Volali a psali jsme si čím dál častěji. Nemohli jsme bez sebe být ani chvilku. Později nadešla chvíle, kdy jsme se měli setkat. A nakonec jsme se také skutečně setkali.

Toto první setkání, stejně jako všechna ta následující, bylo úchvatné. Spousta komunikace, něžností, doteků, procházky, dobré jídlo, atd. Jednoduše vše, co ke správným schůzkám patří. Velmi jsem si to užívala a důvěra v daného člověka se samozřejmě více a více prohlubovala. Ani na vteřinu bych si nepomyslela, že by mi mohl vrazit kudlu do zad. Vše ale začalo tak nevině, že jsem mu na všechno skočila jako malá holka. Dokonce kdykoliv jsem četla o ženách, kterým se stalo totéž, byla jsem si stoprocentně jistá, že já bych přeci něco takového prokoukla a že mně by se to absolutně nikdy nemohlo stát. Kdykoliv pak ale mělo dojít k další schůzce, můj nový partner si stýskal nad nedostatkem peněz na cestu. Omlouval se, byl zoufalý a dokola opakoval, že by mě moc chtěl znovu vidět, ale finance nákladnou cestu momentálně nedovolí. I já jsem moc toužila po tom, aby znovu přijel. Cestu jsem mu tak několikrát zaplatila. Nevadilo mi to. Stejně jako mi nevadilo platit všechny výdaje, které byly s návštěvou spojeny. Když jsem jednou navrhla, že tentokrát přijedu já k němu, nešlo to. Jeho byt prý zrovna obývá i jeho dcera s dítětem. Nepátrala jsem po ničem a i toto jsem mu na první dobrou věřila.

Už v této chvíli by normální člověk zpozorněl, ale zamilovaný blázen to nechce vidět. Chtěla jsem s ním být víc a víc, a proto jsem také začala všechno platit já. Veškeré cesty, pak jeho vnučce na léky, pak jeho dceři na nějaké splátky, jemu půjčení peněz na nové auto, protože staré se již prý nedalo opravit. Zkrátka jedna lež za druhou a ani tehdy jsem nic nepoznala. Dokonce ani ve chvíli, kdy už u mě zůstal. Naopak jsem byla šťastná a z naší domluvy, že spolu zkusíme pár měsíců žít a uvidíme, jsem měla nebetyčnou radost.

I s navijákem jsem mu zbaštila lži o tom, že si v mém kraji hledá práci, ale nemůže nic sehnat. Nevadilo mi to. Doma byl pozorný, pomáhal s domácností, skvěle vařil, užívali jsme si intimní chvíle. Všechno bylo tak krásné, že mi vůbec nedocházelo, že mi lže. Vždy si našel brilantní výmluvu, proč se mu z té či oné práce již neozvali. Svítat mi drobně začalo ve chvíli, kdy jsem si konečně všimla úbytku peněz v peněžence. Nejdříve to bylo jen po stovkách, pak už šlo sem tam i o tisícovku. Uchlácholil mě ale tím, že mi vždy koupil nějaký dárek a já na to zase skočila. Definitivně vše skončilo poslední půjčkou. Poprosil mě, zda bych mu naposledy nepůjčila peníze na nějakou investici. A já znovu kývla. Nešlo o velký obnos. Kolem a kolem nikdy vlastně nešlo o velké obnosy. Spíše o malé částky, ale častější. Peníze si vzal, odjel a od té doby volané číslo neexistuje, na internetové zprávy neodpovídá, nekomunikuje, nereaguje.

Když to někomu vyprávím, lidé mě posílají na policii. Peníze ale ve finále nejsou tím, co mě štve nejvíce. Více mě mrzí zklamání, pošlapání důvěry a hlavně moje naivita.

Vlaďka, 46 let

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla na její žádost pozměněna. korektura textu Bára Klímová. Pokud se chcete i Vy podělit se svým příběhem, napište nám do redakce na bara.klimova@babinet.cz.