Léčivé rostliny provázejí lidstvo snad odnepaměti. Jejich známá historie spadá až ke starověkým národům celého světa. Podívejme se však blíže na naše území, jak to bylo s bylinkářstvím v českých zemích.

fotografie: Freepik

Již v „Kronice české“ Václava Hájka z Libočan, která poprvé vyšla v roce 1541, se pojednává o tom, že jedna z dcer českého knížete Kroka byla všech léčivých bylin znalá, v lékařství velmi vyspělá a neduhy lidské i bolesti různé krotit uměla. Tato pověst je v novodobých dějinách zaznamenána i ve „Starých pověstech českých“ od Aloise Jiráska.

V období středověku pak lékárníci u nás pěstovali na svých zahrádkách nejrůznější rostliny pro výrobu léků. Z doby panování římského císaře a českého krále Karla IV. je kupříkladu známá lékárnická zahrada v místech dnešní pošty v Jindřišské ulici v centru Prahy, kde se prý pěstovaly vonné a léčivé rostliny.

Lidem v té době však již nedostačovalo pěstování léčivých bylinek jako takové a začali si zakládat herbáře. Nejstarším herbářem je pravděpodobně „Hortus sanitalis“ neboli „Zahrada zdraví“. Tento herbář sepsal frankfurtský lékař a botanik Johann Wonnecke von Cube v roce 1484.

Za nejznámější však bývá považován Mattioliho herbář, který byl u nás velice ceněn a často bychom ho našli v majetku jednotlivých domácností. Mnohdy se dokonce společně s biblí dědil jako rodinná památka.

Pietro Andrea Gregorio Mattioli byl italský lékař a botanik, který v Praze žil od roku 1554 a působil i jako osobní lékař na císařském dvoře. Jeho „Herbář neboli Bylinář“ vyšel v Praze u Jiřího Melantricha z Aventina, významného českého renesančního tiskaře a nakladatele, v překladu Tadeáše Hájka z Hájku v roce 1562. Šlo o první české vydání této již v té době evropsky proslulé knihy.

V herbářích se značná pozornost věnovala právě léčivým účinkům rostlin. O každé rostlině se prováděl zápis, pro jaké všechny účely ji lze používat a jaké jsou přesně její účinky při léčení nejrůznějších nemocí. V dávných dobách byly tyto znalosti neocenitelné.

Pěstováním léčivých rostlin se však na svých zahrádkách zabývali též i obyčejní lidé. Nebyly to tedy pouze kláštery a případně šlechta, kde se pěstování léčivek věnovala zvýšená pozornost. Za ploty prostých zahrádek rostla například šalvěj, máta nebo měsíček. A babky kořenářky a mastičkáři  měli vždy vyhlášenou pověst po celém kraji.

Bylinkářství je tedy nutno chápat jako starou lidovou moudrost založenou na získaných zkušenostech celých generací, která se dědila z pokolení na pokolení, a tak v podstatě obohatila lékařskou vědu při léčení neduhů lidstva.

Léčivé rostliny se sbírají od jara do zimy. Jejich využití ve farmaceutickém průmyslu je neocenitelné. Pravděpodobně rovněž i v budoucnosti se léčivé rostliny budou i nadále ve farmaceutickém průmyslu hojně využívat, neboť svým složením a účinnými látkami výrazně přispívají v boji proti nejrůznějším onemocněním. Výzkumné ústavy léčivých rostlin se neustále rozšiřují a materiál, který se sleduje, je také předmětem studia šlechtitelů a genetiků.

Napsal Petr Matura