Nakladatelství ARGO vydalo knihu s názvem Příručka špatné matky, která je prvním románem anglické spisovatelky Kate Longové.

Je to vtipné a zároveň moudré vyprávění o mateřství a dětství v jeho nejrůznějších podobách. Řeší problémy čerstvé mladé matky, která místo toho, aby ještě studovala, dělala kariéru, cestovala a užívala života, řeší své předčasné mateřství se všemi jeho slastmi i strastmi.

Seznamujeme se s osudem tří žen - Karen, její sedmnáctileté dcery Charlotty a jejich ,,lehce,, pomatené bábince Nancy, které žijí v anglické vesničce Bank Top . Podobnost životních osudů těchto žen, generační rozdíly, ale hlavně obrovská mateřská láska, je základní linkou celého románu.

Příběh je plný moudrých životních postřehů, které docení hlavně ženská část populace, protože je důvěrně zná.

Román je opravdu zábavný a čtivý, plný inteligentního humoru.

Ukázka z Knihy:

Když to vypadá, že je nejhůř, nikdy neříkejte, že nemůže být ještě hůř. Tvrdě jsem spala, když se ozvalo bouchnutí. Probralo mě to z divokého snu. Rychle jsem se vymotala z přikrývek, hodila na sebe župan - pro případ, že by to byl nějaký vetřelec, i když jsem věděla, že nic takového nehrozí - a spěchala dolů.

V hale byla úplná tma, ale z kuchyně se ozývaly tlumené zvuky. Otevřela jsem dveře a zamrkala do světla.

„Co to děláš, babi?“ Dobře jsem viděla, co dělá.

Vytahovala zásuvky a vysypávala jejich obsah na zem.

U nohou měla šest konzerv s lososem.

„Hledáš něco k jídlu?“ „Ztratila jsem klíč.“ „Jaký klíč?“ „K zadním dveřím. Sakramente.“ Bojovala s nějakým umělohmotným víkem a mrskla jím o dlaždice. Potom se zkroušeně posadila.

„Klíč od zadních dveřích nepotřebuješ.

Proč bys chodila ven? Je noc. A mrzne.“ „Musím se jít podívat do popelnic.“ „Ne, nemusíš. Dívala ses tam ráno. Copak si nevzpomínáš? Charlotta ti pomáhala.“ Bábinka si totiž dělá starosti, abychom nedali do popelnic obálky s naším jménem a adresou, aby je někdo nenašel a nezneužil.

„A co by mohl kdo udělat, babi? Co by s nima asi tak dělal?“ „Ale, tak různě,“ odpověděla bábinka záhadně. „Potulujou se tu dost divný lidi.“ Dělá jí to velké starosti, tak ji necháváme, aby obálky roztrhala na malé kousíčky. Je to už jedna z běžných praktik v naší domácnosti. Ale tahle noční aktivita byla něco nového.

„Pojď si lehnout, babi, ještě nastydneš. Ráno to uklidím.“ „Musím k popelnicím.“ „Už jsme tam byly. Roztrhalas to na malý kousky. A zítra přijedou popeláři.“ A je mi strašná zima a je proboha čtvrt na čtyři, za pět hodin musím do práce a nikoho nezajímá, že mám takhle zpackanej život.

„Jen dám zpátky tuhle konzervu.“ „Nech ji ležet! Pojď konečně spát a nech to tak. Prosím.“ V době před rozvodem jsem se často rozbrečela, ale teď už mi to nejde. Místo toho se jen rozčilím. Nechtěla se pohnout, tak jsem se k ní sehnula a hrubě ji táhla pryč. Je taková droboučká a lehoučká. Trochu jsme zavrávoraly a já narazila na hranu linky a bouchla se do ruky.

„Zatraceně.“ Bábinka se na mě podívala vodnatýma očima. „Budou ti to muset dát do sádry,“ prohlásila. „Buď zticha.“ Držela jsem se, abych nezačala klít.

„Nebo si vezmi zázračnou tabletku doktora Cassella. Vyléčila i strýce Jacka a ten měl malárii. Dostal ji vMezopotámii za první světové války. Vždycky jsme museli zavírat dveře a topit v krbu. Když emigroval, poslal nám beránka. Matka ho vzala k řezníkovi, aby ho naporcoval, ale vrátil jí něco úplně jiného.“ „Pojď spát.“ Otočila se ke mně, zírala na mě a snažila se zaostřit. Potom se mi úplně zblízka zadívala do obličeje. „Nemusím dělat, co mi řekneš,“ prohlásila tiše. „Nejsi moje dcera. Tvoje matka se jmenovala Jessie. Copak to ještě nevíš? Nejsi vůbec moje.“