Ve své mateřštině jsme zvykli sdělovat a vyjadřovat své myšlenky tak, jak nám plynou hlavou. Ani nad tím nepřemýšlíme, je nám to přirozené. Neznám nikoho, kdo by si pamatoval, jaké to bylo, když se učil mluvit, když každým novým slůvkem vzbuzoval nadšení svého okolí.

Zato si všichni dobře pamatujeme na situaci, která se odehrává o několik let — výjimečně o několik desítek let — později, když se pokoušíme ovládnout nějaký cizí jazyk. Ve škole nebo v jazykovém kurzu vstřebáváme slovíčka, mluvnická pravidla, používáme naučené fráze při konverzaci na téma na nádraží, v obchodě či u lékaře. Až jednoho dne přijde chvíle, kdy máme poprvé nabyté znalosti zúročit v praxi. Cizinec hledající nádraží zastaví právě nás, do školy přijede skupina cizích studentů, jedeme na zahraniční zájezd… Možností je bezpočet, ale všechny mají jednoho společného jmenovatele: ostrý protiklad mezi tím, co říci chceme nebo potřebujeme, a tím, co říci umíme.

V angličtině (němčině, francouzštině…) nemáme o mnoho větší slovní zásobu, než jsme ve třech letech měli v češtině, ale naslouchající protějšek tentokrát asi nebude jásat, proneseme-Ii „máma“, „táta“, „haf, haf“nebo „paci, paci“. První kroky na poli cizojazyčné komunikace děláme přece jen jako bytosti na jiné úrovni. Naše myšlenkové pochody jsou tak zajímavé, tak bohaté, rádi bychom se o ně s posluchačem podělili, na jeho otázku odpověděli vyčerpávajícím způsobem, ať vidí, jaký mám přehled, navíc by náš projev měl být zdvořilý a společensky na úrovni. Jenže, jenže… Jak prezentovat úžasný projekt ve větách jednoduchých? A minulý čas jsme taky ještě nebrali. Jak o něco požádat, když se místo na Kdyby Vás to příliš neobtěžovalo, rád bych…zmůžeme na pouhé Chci ...?

Po dlouhých letech sledování a pozorování podobných situací vykrystalizovalo v mé mysli několik „Murphyho“ doporučení pro cizojazyčnou komunikaci:

Doporučení první

Pokud je to jen trochu únosné, neříkejte to, co byste říci chtěli, ale to, co říci umíte.
Tuto radu lze těžko aplikovat při obchodním jednání, ale společenské situace tak zvládneme hravě, i když umíme jen pár slov. Že téma, o němž jsme schopni hovořit, náš protějšek třeba nezajímá? To v tu chvíli musí jít stranou.

Anglická slovní zásoba mého muže čítala skutečně jen pár desítek slov a přesto dokázal udržet půl hodiny tok konverzace, když — nic netuše — doma nalezl cizokrajnou návštěvu, kterou jsem musela na chvíli opustit. Bez ohledu na zprofanovanost tématu otevřel album našich svatebních fotografií a vystačil s učivem druhé lekce středoškolské učebnice: můj otec, její otec, moje matka, její matka, můj bratr a jeho žena, její sestra, naši přátelé…

Pravda, posléze mi česky sdělil větu známou z Knoflíkové války, kterou s oblibou dávají svým žákům překládat do francouzštiny zvlášť sadističtí pedagogové: Kdybych to byl věděl, byl bych sem nechodil.

Doporučení druhé

Nepokoušejte se v cizím jazyce vyprávět vtipy, vysvětlovat slovní hříčky a přísloví, zvláště když Váš protějšek pochází z nějaké exotické země.

Před lety k nám přijela známá z Thajska. Bylo 30. listopadu a napadl první sníh. Naše Thajka se ocitla poprvé v Evropě, také sníh toho dne viděla poprvé a o způsobu našeho života téměř nic nevěděla. Pozvala jsem na pomoc s anglickou konverzací synovce, který se jmenuje Ondřej a měl zrovna svátek.

Konverzace se stočila na počasí, Thajka si stěžovala na strašnou zimu a Ondřej jí sdělil: U nás se říká (máme přísloví říci neuměl), že na bílém koni přijíždí sv. Martin, ale letos jsem na něm přijel já. Chvíli okolo toho ještě něco vysvětloval, Thajka a přikyvovala a později se ho jenom zeptala, jak dlouho mu trvala cesta a jestli mu nebyla zima. Druhý den jsme návštěvu předali do jiné, anglicky dobře mluvící české rodiny. Večer nám přátelé volali: „Prosím Vás, ona nám tu vypráví o nějakém mladíkovi, jehož jméno neumí vyslovit. Prý k vám včera přijel na koni a říkal, že se tu na koni jezdí, když začne sněžit. A proč prý, když dneska taky sněží, nikdo po Praze na koni nejezdí. Můžete nám říci, o co šlo?“

Doporučení třetí

NevIádnete-Ii cizím jazykem opravdu dobře, vynechte témata typu folklór a lidové zvyky a obyčeje. Folklór jsme se za totalitní éry snažili uplatnit, kde se dalo, a hlavně na něj nalákat turisty. Cizojazyčné prospekty květnatě hovořily o folklóru „stále živém, který je nedílnou součástí každodenního života našeho Iidu“ a toto tvrzení doprovázely fotografiemi děvčat v kroji při práci na poli, masopustních průvodů a vynášení smrtky.

Zkreslené představy cizinců o životě za železnou oponou se stávaly ještě zkreslenějšími… Snažte se vžít do pocitů cizince, jemuž Čech, řadící se mezi mírně pokročilé ve večerních kurzech španělštiny, popisuje naše Velikonoce. Z oboustranně náročné půlhodiny, kdy se kreslí vrba a pantomimicky předvádí pletení pomlázky, si nakonec odnese informaci, že u nás jsou o Velikonocích všechny ženy neznámo proč zbity klackem a že v tom nějak figurují barevná vejce.

Doporučení čtvrté

Neklaďte složité otázky, pokud byste nerozuměli složité odpovědi. V Čedoku se kdysi vydávaly průvodce jednotlivými spřátelenými zeměmi. Jejich součástí byl malý slovníček s nejběžnější slovní zásobou potřebnou na cestách. Přela jsem se tehdy s duchovním otcem této ediční řady o smysluplnosti uvádění některých výrazů a vět. Mohu se sice naučit dokonale a velice zdvořile zeptat maďarsky: Dobrý den, pane, mohl byste mi prosím říci, jak se dostanu k nádraží? Naučím-li se to opravdu dobře, bude se oslovený Maďar domnívat, že jeho mateřštinu ovládám, a v odpověď na mě vychrlí vodopád, z něhož neporozumím jedinému slovu. Pokud však stěží vykoktám slovo nádraží a maximálně přidám prosím, pokyne rukou příslušným směrem a já budu vědět aspoň něco.

Doporučení páté

Vy sice umíte anglicky, ale Číňan, s nímž hovoříte, nikoliv. Klidně na něj tedy mluvte česky, vyjde to nastejno. Z neznámých důvodů považuje většina lidí za nutné mluvit s cizincem v cizím jazyce, i když se na žádném ani v nejmenším neshodnou. Zvláště nás, příslušníky malého národa, nenapadne mluvit např. na Portugalce česky. Mluvíme zarputile třeba německy, i když oslovený Portugalec rozumí z němčiny stejné nic, jaké by rozuměl z češtiny. Tady jsou užitečnější pantomima a zvukomalebná citoslovce.

Při naší návštěvě v Thajsku se stalo, že jsme osaměli v domě hostitele pouze s hospodyní, která neuměla ani slovo anglicky či jiným přijatelným jazykem. Zjistili jsme, že ze zahrady utekl pes Lucky a chtěli jsme to hospodyni sdělit. Věrna výše uvedeným tendencím jsem začala cosi vysvětlovat anglicky. Hospodyně nejevila ani nejmenší náznak porozumění. Vtom můj muž pravil: Lucky fuč a všechno bylo hned jasné.

Doporučení šesté — pro situaci opačnou

Setkáte-li se s cizincem, který hovoří česky, mějte na paměti, že čeština je snadná pouze jako mateřština.
Setkání s cizincem mluvícím česky je příležitostí prověřit si, zda jsme schopni svou mateřštinou mluvit jednoduše, stručně a spisovně. Uvědomme si, že věta Z kterého nástupiště odjíždí vlak do Paříže? obnáší tato úskalí: tři různá skloňování, dva předložkové pády, slovesný vid, výslovnost „ř“. Pouhý pohled na tabulku skloňování podstatných jmen může slabší povahu od úmyslu naučit se ten krásný, melodický jazyk, jímž se mluví v oné sympatické zemi, odradit.

Pokud jde o slovní zásobu, vyskytují se V učebnicích a konverzačních příručkách češtiny pro cizince skutečné perly, které si po léta zaznamenávám:
Pod vaší hrušní leží mnoho hrušek. (Kdy lze tuto větu použít? Přijdu-li k někomu na návštěvu, nepředpokládám, že by nevěděl, že pod jeho hrušní…)
Když jsem byl malý, bál jsem se psů, ale teď už se jich nebojím. Tančíte rád koIové tance? To je krásná velká kočka. Mrzne až praští. Vlasta nemá ráda vojáky.

 

Napsala Dagmar Hartmannová (ree)