Nevím, jestli to kdy koho napadlo přede mnou, ale po přečtení této knihy si říkám, že v každé knize je zřejmě jedna klíčová věta. Obecně se to tvrdí o první větě, jako že ta je pro celé dílo hlavní a zásadní a že na ní záleží, jestli upoutá pozornost čtenáře. V tomto případě ta první věta zní „Uplynuly tři týdny od posledního příspěvku a já nevím, jestli se k psaní v dohledné době ještě dostanu.“ To mi je blízké, protože s knížkami od Mystery Pressu jsem se právě dostala do podobné situace. Snad mi je ke cti, že vzniklý skluz se opravdu snažím dohnat. Takže úvodní věta pěkná, ale určitě ne zásadní. Ta zásadní věta se podle mě totiž nachází až na straně 265 dole a zní: „Ale jestli máš…jak bych to jenom správně…potřeby, které nejsou naplněné…“

A protože tuto větu říká ženatý muž ženě, která je také vdaná, ovšem ne za něj, máme o zábavu postaráno na celou knížku. Tahle věta je totiž tím pravým spouštěčem děje. Vyslovil ji ve svém domě v městečku Silver Bay na pobřeží New Jersey lokální televizní moderátor počasí David Magruder a byla určena pro jeho sousedku Allison Millerovou ve chvíli, kdy její ruka začala šplhat po jeho stehně směrem vzhůru. Poté, co jí David kategoricky oznámil, že se určitě nehodlá rozvést, protože jeho žena pro něj znamená vstupenku do velkého televizního světa v New Yorku. Se sexem by ovšem souhlasil, pokud tedy má Allie ty „nenaplněné potřeby“a za podmínky, že oba budou velmi diskrétní….

Do hloubi duše uražená Allie utíká pryč, domů. Měla pocit, že mezi ní a Davidem začal klíčit vztah a právě tento večer byla vhodná příležitost ho posunout dál. Teď je sama na sebe naštvaná, jak špatně celou situaci vyhodnotila. Objektivně řečeno to však není její vina.

Správně tušíte, že příčinou, proč nejsou Alliiny potřeby aktuálně naplněné, a to nejen ty sexuální, je její manžel Ramsay, profesí řidič kamionu. V poslední době, a to ho zná už sedm let, se opravdu chová jako blázen. Hlavně tedy uvěřil, že v noci na pondělí 22. září 1991 nastane konec světa, a to v důsledku toho, že se planety seřadí do jedné linie, což na Zemi způsobí přírodní pohromy katastrofického rozsahu. Přesně, jak se to popisuje v knize Orbitální osa, kterou Ramsey dostal, bohužel, někdy v červnu od jiného řidiče během přestávky na odpočívadle. Rozhodne se tedy v neděli 21. září večer uspořádat u sebe doma monumentální party, na které, naposledy, zahraje i jeho amatérská kapela Zrezlá kola…

A jeho žena Allie, které vše o konci světa řekne až na poslední chvíli, marně po celé ty tři měsíce přemýšlí, co se to s jejich manželstvím stalo…Tedy kromě toho, že jí stále více vadí, že Ramsey je po většinu času někde na cestách a ona je celé dny doma na všechno sama, včetně péče o tříletou dceru Meg. Tato situace ji vede k tomu, že si běžná setkání se sousedem začne vykládat jako „něco víc“. Hrubé a netaktní odmítnutí ji ještě ten večer, jen o něco později a po hádce s opilým manželem, vžene do náruče jiného muže…

Jenže to čtenář hezky dlouho netuší. Autor pro něj staví celý příběh odzadu a ve dvou časových rovinách, Jako první se dozvíme, Allison Millerová byla v pondělí 22. září 1991 časně ráno nalezena na své zahradě mrtvá. Pachatel ji uhodil do hlavy a potom uškrtil. Její manžel Ramsay je nezvěstný a policie proto předpokládá, že poté, co Allie zavraždil, z domu uprchl i s tříletou Meg. A tu asi zabil taky, i když její tělo nebylo nikdy nalezeno. A nalézt a dopadnout se nedaří ani Ramsaye.

Druhá linie příběhu začíná v Západní Virginii, kde v rodině svých pěstounů, strýčka Wayna a tety Kendry, vyrůstá nyní téměř osmnáctiletá Melanie. Ví, že všichni tři jsou zařazeni do programu na ochranu svědků, což pro ni znamená značná omezení, která s postupujícím věkem snáší stále hůř. Stále však hrozí, že její otec, Ramsay Miller, se ji pokusí najít zabít, když se mu to tehdy nepovedlo a Wayne ji na poslední chvíli zachránil. Přes přísný režim se Melanii podaří navázat vztah a otěhotnět s o šest starším učitelem Phillipem Connorem a cítí, že teď je ten okamžik postavit se osudu čelem. Začne pátrat po svém otci, aby ho našla dříve, než on ji…

Celkem vzato jde příjemné čtení bez zbytečných samoúčelných morbidností. Alliiny „nenaplněné potřeby“ jsou sice spouštěčem celého tragického děje, ne však jeho příčinou, natožpak jedinou. Vedle nich tu také stojí traumatizující dětství některých do děje zapletených mužských postav a poměrně depresivní zjištění, že něco takového nelze překonat, ani když se člověk snaží sebevíc. Nakonec ho to doběhne a smete nejen dotyčného, ale spolu s ním i nějakou tu nevinnou oběť. Autora chci však pochválit za to, že neupadl do schématu „všechno špatně“ a docela dost toho dopadne nakonec i dobře. Snad jenom nakonec se ještě mohl Melanii/Meg narodit syn, a ne dcera. S nadějí, že tím se začarovaný kruh prolomí a na rozdíl od Ramsaye a dalších prožije tento chlapec šťastné dětství a následně i šťastný život.

V reáliích mě jako autorku knihy zabývající se rovněž koncem světa, potěšilo dílo Orbitální osa, bohužel je však zřejmě jen fiktivní, uvedení nejsou ani případní autoři. Poněkud úsměvně v našem stravovacím a kulturním kontextu působí, že lékařka doporučuje těhotné Melanii „skutečné jídlo“ a ne „svinstva z automatů“. S radostí konstatuji, že v USA (aspoň někde!) se za skutečné, resp. pořádné jídlo považuje cheeseburger, hranolky a salát. A naprosto mě uchvátily vodní želvy, žijící v jezírku, kam je chodí krmit obyvatelé suchým chlebem stejně jako my kachny. Nepodařilo se mi však objevit žádný druh sladkovodní želvy, která by dorůstala v knize zmiňovaných rozměrů, tj. váhy nejmíň 30 kg. Ráda však věřím, že autor, který žije v městě Starkville ve státě Mississippi a na tamní státní univerzitě je docentem angličtiny a garantem programu tvůrčího psaní, si občas zajde k nějakému tamnímu jezírku a skutečně krmí želvy, které tam běžně žijí.  Mezi nimi dokonce i jedna rovnou s druhovým jménem mississippská. A přemýšlí u toho o svém dalším díle, a to úspěšně, protože anglicky čtoucí čtenáři se příští rok na jaře mohou těšit na příběh kouzelnice s kartami nazvaná jednoduše Bluff.

Pěkně po stránkách klouže i překlad. Jeho autorka Monika Pavlisová se nenechala nachytat na Ferrisovo, čili česky ruské kolo, a podle všeho jí uklouzl jen „náhrdelník ze zelených korálků Mardi Gras“. Mardi Gras však není značka nebo druh korálků, ale masopustní slavnost podobná našemu karnevalu.

Jitka Lenková

Zaujala vás recenze? Knížku můžete objednat na www.mysterypress.cz