My tě budem kolíbati

Ježíšku, panáčku..., z kuchyně hrálo rádio, my tě budem..., zmlklo vprostřed tónu.

Kolíbati, doplnila v duchu chmurně Kateřina a uhladila si na břiše látku svých nejlepších svátečních šatů. Ještě pořád vypadala jako jindy. Za pár týdnů…už to bude vidět. - Katko, Petře..., ozvalo se zezdola. Mezerou mezi schodištěm zahlédla tvář své sestry Marie. - Večeře, volala dál.

Kateřina zavřela dveře od pokoje a opřela se o ně čelem. Ještě chvíli než půjde dolů. Bude to divný Štědrý večer. Zhluboka se nadechla a vykročila pravou nohou.

Jakmile vešla do jídelny, Marie se natáhla za sebe a pustila magnetofon. Karel Gott: Vánoce ve zlaté Praze. Možná byli vhodnější zpěváci, ale tohle patřilo k rituálu. Kolik let si tu pásku pouštěli! Božský Karel vánočně zpívával ještě v dobách, kdy bydlely u rodičů a Marie byla svobodná.

Kolem prostřeného stolu seděli tři, ale Marie prostřela i čtvrtý talíř. Kateřinu zamrazilo. Jasně, Marie to dělala z pověrčivosti, lichý počet kolem vánočního stolu znamená neštěstí, ale…

Pohlédla na sestru a viděla tatínka. Stejné oči, stejný úsměv…První Vánoce po jeho smrti trávily s maminkou taky u Marie, ale jen ve třech. Petr měl v nemocnici noční. Taky za ním sestra hned po večeři utíkala…a kousek od špitálu ji porazilo auto. Z nemocnice přišla až po Novém roce, bledá, nemluvná, jiná. Potratila – byla ve třetím měsíci vymodleného těhotenství.

- Petře, čekáme, začala Marie, a vážně dodala: - Ty jsi hlava rodiny, tak mluv. Chce to přípitek..., povzbudivě se usmála. Po láhvi Bohemky stékala kapka sražené páry.

Petr se nadýchl: - Všem přeju hezké vánoce, hlavně tobě, Marie..., pootočil hlavu: - ...i tobě, Kateřino. Odevřel šampaňské a naplnil skleničky na tácu. – I tu čtvrtou, prosím, požádala ho vážně Marie. S mírným zaváháním naplnil i poslední sklenici. – Tak na zdraví, pronesl Petr. - A na Vánoce, zamumlala potichu Kateřina. – A hlavně na to, abychom se za rok zase sešli všichni, jak tu jsme, doplnila na závěr Marie.

Kateřině se roztřásla ruka tak, že ji musela schovat pod stůl. – Katko, vem si, pobídla sestra a podávala jí mísu s nádhernými řízky. Nemohla, už nemohla dál. Žaludek jako na lodi, vstala, odběhla do kuchyně a otevřela na sebe okno. Zadívala se do ztichlé ulice. U sousedů na zahradě měli ozdobený smrček a z přízemí byla slyšet hudba. Kroky: sestra... Objala jí: - Katuško, nebuď smutná, nejsi sama. Máš nás – mě a Petra... Kateřina jenom polkla. Zbytek večeře jí uběhl jako v mlhách.

Snad vůbec nic netušila, i když je několikrát skoro přistihla. Nikdy se nezeptala, proč je Petr vprostřed odpoledne doma, možná jí stačily výmluvy, možná se podvědomě bránila tomu, co bylo jasné. Nebo možná jen po tolika letech manželství ztratila ostražitost. Marie chtěla od života už jen dítě. Od té nešťastné události před mnoha lety vyzkoušela co se dalo. Nic nepomáhalo, nic nezabíralo, jak stárla, touha mít dítě začínala být pro ni jediným smyslem života. Ještě se o něco pokusit..., ještě něco vyzkoušet... a pak, možná. Petr ze začátku ochotně dělal, co mu řekla, vozil ji po nejrůznějších vyšetřeních po celé republice, sháněl známé mezi doktory, ale když se nedostavoval výsledek, ochoty měl čím dál méně. Přistoupil na adopci, ale nic nešlo rychle a snadno. Vždycky byl nějaký pár potřebnější, lépe splňoval kritéria... Snažil se ale Marii pomoci tím, že hledal činnost, ke které by se upnula. Koupil jí fotoaparát, opravdu začala chodit do fotoklubu a pomáhala zorganizovat několik výstav. Petr jakoby omládl a dusno v rodině se uvolnilo. Jenže pak spřátelený fotoklub zorganizoval soutěž na téma Děti, a Marie v tom jela znovu. Když ji Petr přistihl, jak v noci potají háčkuje malé růžové dupačky,vzdal to, přestal s Marií téměř mluvit a začal se svěřovat Kateřině. Ze začátku v tom opravdu nebylo nic jiného, než potřeba se vymluvit. Časem ale Marie prodělala další vyšetření s už beznadějným výsledkem a zatrpkla. Začala být protivnější a protivnější, víc a víc na manžela útočila, připomínala mu tu dávnou noční před mnoha lety a nakonec mu přenesla věci do rohového pokoje.

Kateřina nesnědla ještě ani jeden řízek, začala jí pálit žáha. Jednu chvíli ucítila Petrovu nohu, jak hladí tu její. Nepodívala se na něj, Gott, Mariin hlas, který udržoval konverzaci, všechno bylo jenom kulisa…Petr odpovídal jednoslabičně, Kateřina vůbec…Jen Marie se otáčela jako na drátku. - Co je s vámi, lidi, vždyť jsou vánoce, pronesla s úsměvem. -Jsme tady spolu, živí a zdraví, máme se dobře. Jen co dojíme, přijde Ježíšek..., postavila na stůl mísu plnou cukroví.

Úplně nahoře sedělo linecké kolečko. Linecké cukroví dělala vždycky Kateřina, byla to její specialita snad od šestnácti let. I tohle dělala - právě ten den, co za ní byl Petr naposledy. Přišel se vymluvit – a začal plakat. Krátce potom zjistila Kateřina, že čeká dítě. Petrovo dítě, nebylo pochyb. Když se to dozvěděl, opil se s kamarádem tak, že nepřišel domů, spal v ordinaci. Projistotu, aby nic v opilosti neprozradil. Bál se Marie, ale víc o Kateřinu, a nejvíc o dítě. Už nevěřil, že bude nějaké mít, a proto nehodlal riskovat. Tajně doufal, že až se přežene první nával vzteku, Marie si zvykne. Možná bude i ráda, vždyť to zůstane v rodině. Proto se dohodl s Kateřinou, že to řeknou Marii po štědrovečerní večeři.

Dojedli. Kateřina sklidila ze stolu a schovala ruce pod stůl. Teď, teď musí Petr začít. Drtil ale mezi zuby vylouskaný ořech a vypadal duchem nepřítomně. Marie položila dlaně na stůl a pomalu řekla: - Mám jednu novinku. Sestra i manžel vylekaně vzhlédli. Petr si odkašlal: - Já taky, Marie. Rezolutně pronesla: - Ale nejdřív tu moji. Máme dítě k adopci. Hned po vánocích se na něj můžeme jet podívat. Už jsem to s paní na sociálním domluvila. Je to krásná holčička. Jmenuje se ...a usmála se na sestru: - Kateřina.