Dnes uvádíme první část ze seriálu Relikvie paní Soni Sochové, který vznikl na základě skutečných událostí. Brzy se můžete těšit na jeho další pokračování.

Vypotácela jsem se z klimatizované letištní haly v Austinu. Horký vzduch mi dal facku a automatické dveře mi málem ucvakly nohu. Petr tlačí vozík s našimi pěti švestkami.

„Je ti líp?“ Omyl. K tomu všemu ještě to příšerné vedro. Sto ve stínu.

„No, už trochu jo.“ Moc mi nevěří. Můj oběd odnesla usměvavá letuška v bleděmodrém pytlíku. Taková potupa se mi naposled stala v páté třídě, když jsme jeli na výlet do ZOO.

„Sedni si na lavičku.“ Vyložil mi tašky k nohám a jel vrátit vozík na parkoviště. Nazpátek se zastavil u fontány a nabral vodu do baseballové čepice. „Chce to zchladit hlavu. Určitě se ti uleví.“ Pečuje o mě sice pěkně, ale zatím bez výsledku.

„Kdy mají přijet?“

„Každou chvíli. I když.... je to dost daleko.“ Každou chvíli se protáhlo na dvě hodiny.

Petrovo vyprávění ve stylu sci-fi zdaleka nedosahovalo skutečnosti.

Flora a Henry přijeli v deset let starém otřískaném „autě na nákupy“. Chlapi si věcně potřásli rukama, Flora se na mě vrhla a sevřela mě svýma tlustýma rukama.

„Zlatíčko, vítáme tě v Texasu. Petr se už o tobě párkrát zmiňoval po telefonu. Nemohla jsem se dočkat. Jaká byla cesta? Máte nějaké tašky? Henry !!... Dáme je do kufru. Posaďte se, Petře, musíš nám všechno vyprávět, co nového v Bostonu, jak v úřadě a co Mitchel? Máte hlad, ne? No víte, večer pořádáme takovou malou párty, samozřejmě, že jste zváni. Máme teď na zahradě nepořádek, všechno se připravuje, proto jsme přijeli trochu později. Nevadilo vám to, že ne? Austin je překrásné město, je tu toho tolik k vidění.“

Flora je prostě úžasná. Letiště je tři míle za námi.

Vyjeli jsme na dálnici a svištíme si to na severozápad. Oči mám zavřené, hlavu napůl vystrčenou z okýnka a nic nevnímám. Suchý teplý vítr mi šlehá do obličeje.

„Měla bys zavřít okno. Ten průvan je nepříjemný. Navíc nefunguje klimatizace.“

„Je mi furt blbě. Jestli si stěžují, tak jim to přelož!!!“

Henry se otočil od volantu. Proboha jen žádné milosrdenství. Flora vylovila odkudsi eukalyptové bonbony a vnutila mi jeden do pusy a tři strčila do ruky.

Marně se snažím podřimovat. Ve Flořině vodopádu slov by se utopil i olympijský plavec.

Po hodině a půl zastavujeme před domem. Fletcherovi vlastní přesně takový dům s vysokými okny, jaký se objevuje v každém druhém hollywoodském filmu. Průčelí zdobí šest sloupů, které podpírají pokoje na patře. V přízemí je prostorná veranda s dřevěnou zahradní houpačkou. Vyložili naše věci na trávník a odemkli dveře.

„Kde máte děti?“ Dům je nezvykle tichý.

„To víte, přes léto se, chudáčci, tolik nudí, přihlásili jsme je na týden na skautský kemp. Vrátí se v sobotu večer.“

Petr viditelně pookřál. Liberálně vychovávaní američtí potomci výrazně narušují jeho stoický klid.

„To je škoda, jsou TAK roztomilí. Přivezli jsme pro Johna a Lucy nějaké drobnosti.“

„Díky. Dejte jim dárky do pokoje.“ Věcnost nade vše. „Ukážu vám, kde budete spát.“ Flora nás vyvedla na patro a otevřela dveře. Miloučký pokojík s manželskou postelí, okno do zahrady, vzadu samostatná koupelna. „Bohužel, máme jen tři televize. Když, tak se dívejte u Johna.“

„Děkujeme, to nebude nutné.“ usmála jsem se dříve, než stačil otevřít pusu. Flora zmizela na schodech. Hlasitě zavřel dveře.

„Večer je exhibice basketových hvězd.“

„Večer pořádá paní domu párty na zahradě.“

„Už jsi dostala chuť k jídlu?“

„Sežeň si prodlužovačku.“

„Mají tři televize.“

„Společenské povinnosti jsou přednější.“

„Lásko, do večera je ještě daleko. Henry mě zve na drink.“

„Dám si místo toho sprchu a na chvíli si lehnu.“

Kolem šesté jsem sešla do haly, jak zpráskaný pes, umořená marnými pokusy o odpolední spánek. Flora - stále v riflových kraťasech a tričku s hvězdami - v klidu sedí v houpačce na verandě a prohlíží si nějaký časopis.

„Čekáte hodně hostů?“ Slovíčka tahám až z paty a snažím se tvářit barevně. V hlavě jak po náletu kobylek, v žaludku jak po náletu Luftwaffe.

„Ani ne, čekáme jen pár nejbližších Henryho spolupracovníků a přátel. Před dvěma týdny ho povýšili. Je to takový zvyk, pozvat přátele a oslavit to.“

„Nechcete s něčím pomoct?“

„Děkuji, zlatíčko, není třeba. Henry s Petrem už nachystali bufetové stoly a dodělali na zahradě poslední drobnosti. Já mám vše hotovo. Ráno jsem namíchala salát, ostatní je v ledničce. V osm přivezou objednaná kuřata, opékané ryby a nakládané steaky, které se jen ugrilují na roštu.“

„Ovšem.“ Žádné křeče, žádné pobíhání a nervačení. U nás tyto služby přece fungují už léta.

„Petr říkal, že nejsi fit, je ti líp zlatíčko?“

„Trochu, děkuji za starost.“

„Mám báječné léky proti žaludečním nevolnostem, dala jsem je na stolek u pokoje. Vezmi si jeden a za hodinku jsi OK. Nebo raději dva.“

„Děkuji vám, jste velmi laskava. Všimla jsem si krabičky, ale nevěděla jsem, že jsou pro mě.“ usmála jsem se.„Floro, prosím vás, nemáte ještě prášek na spaní? V tom horku nemůžu ani oko zavřít... Jen na chvíli, na hodinku nebo dvě, než přijedou první hosté.“

„Ale jistě, chudáčku. Pojď do kuchyně. Po něčem se podíváme.“ Houpačka pod její váhou povážlivě zasténala.