Letošní krásný červen přímo vybízel k pořádnému vandru. Rozhodli jsme se s přítelem, že si vezmeme pár dní dovolené už teď a vydáme se za krásami Moravy, kde jsme zatím ani jeden z nás nebyli. Naše staré auto jsme nechali doma a naplánovali cestu autobusem do Třebíče a pak dál hezky pěšky až na rakouské hranice. Nad mapou jsme do nejmenších podrobností naplánovali pěknou trasu. Tehdy jsme ještě netušili, že naše prázdninové dobrodružství skončí dříve, než opravdu začne. A to jen díky obyčejnému lidskému sprosťáctví.

"Tady je prostě nádherně. Koukej ty louky! A ta řeka!" Libor se doslova rozplýval nad krásným okolím. Já byla sice taky nadšená, ale dnes už pěkně unavená. Od rána, kdy jsme dorazili autobusem do Třebíče, jsme jen chodili, v nohách jsme museli mít aspoň třicet kilometrů. "Je to tu hezký, ale prosím tě, pojď už se někde utábořit, já už dál nemůžu," žadonila jsem. "Jen co najdeme nějaký správný kout. Přece nebudeme spát u silnice. Hele, vidíš támhle ten les, tam určitě bude nějaká loučka, kde se v pohodě vyspíme," uklidňoval mě Libor a sadisticky mě nutil ujít ještě pár kilásků. Byla jsem trošku vzteklá, ale souhlasila jsem s tím, že spát u silnice není zrovna terno. Zatnula jsem zuby a šla. Pomalu se smrákalo a do lesa ?před námi? to byl ještě pořádný kus. Nohy už jsem necítila.

Právě nás míjela stařičká škodovka. "Čau výletníci, nechcete někam svézt?" Z okna na nás hulákal mladý kluk. Prosebně jsem zvedla oči k Liborovi. Zabralo to a za chvíli už jsme seděli i s báglama namačkaní ve starém embéčku. Kluk za volantem se představil jako Přéma a byl docela fajn. Dokonce nám nabídl pomoc při hledání místečka ke spánku. "Znám bezvadnou loučku za lesem, nikdo tam není, tam se vám bude spinkat. Co kdybychom se nejdříve stavili na pivko a já vás tam pak odvedu," nabídl nám. Nadšeně jsme souhlasili. Pivko po tom vyčerpávajícím dni bodne vždycky a v takové venkovské hospůdce! Přejeli jsme ještě dvě vesnice a pak zastavili u nějakého hostince. Právě zavírali, ale jak nás hladové a žíznivé viděli, nechali otevřeno. Dali jsme si gulášek a pivko a ze samé vděčnosti pozvali na večeři a pár půllitrů i Přemka. "Nezlob se, Přémo, ale bude půlnoc, musíme se rozloučit. Nasměroval bys nás, prosím tě, na tu mýtinu?" Zeptal se Libor a pomalu jsme se zvedali k odchodu. ?Já vás tam odvedu, a když vám to nebude vadit, tak bych s vámi zůstal. Jsem trochu napitý a nerad bych jel autem." "Jasně," souhlasili jsme oba. Přéma nás odvedl na louku, rozdělali jsme ohniště, uvařili si čaj a ještě nějakou dobu si hezky povídali. Pak jsme se uložili ke spánku.

Byla jsem na Libora pyšná, jaký je frajer, že Přémovi, který se spaním "pod širákem" nepočítal, půjčil svůj spacák a sám se choulil pod dekou. S myšlenkami na svého správného chlapa jsem usnula. Probudil mě až ranní chlad. Posadila jsem se, rozhlédla se a - "Libore, vstávej, Přéma tu není!" Bylo půl páté ráno. Nebyl tam ani Přéma, ani Liborův spacák, a jak jsme posléze zjistili, chybělo i pět tisíc, které jsme s sebou měli, a můj foťák. Bylo zbytečné ho hledat. Vzteky jsem se rozbrečela. To nás to svezení přišlo sakra draho. Měli jsme po dovolené. Ještě týž den po dopoledni stráveném na policii jsme se vrátili domů. Bez peněz, bez spacáku a se zážitkem na celý život.

Zajímá vás, co prožívají ve svém životě jiné ženy? Co je těší a co trápí? Jak řeší své problémy, jak se vyrovnávají s nevěrou, jak vychovávají své děti? To vše najdete každý týden v časopisech plných skutečných životních příběhů NAPSÁNO ŽIVOTEM, ČAS NA LÁSKU, ŠTĚSTÍ A NESNÁZE.

Navíc vás čekají i dobré rady MUDr. Plzáka, skvělé tipy na hubnutí, úžasné recepty pro všechny kuchařinky, křížovky i soutěže o bezva ceny.