Babinet.cz  /  Magazín  /  Život a vztahy  /  Děti mají právo na lásku

Děti mají právo na lásku

Vaše Janka

Myslíte, že osmáctiletá cácorka je už žena?

No já nevím jak ostatní, ale já se ženou právě v osmnácti stala.

Co se tak dává dětem k osmnáctinám? Spolužáci tvrdili, že třeba video, klíčky od auta nebo nového bytu...já dostala svůj rodný list a pozdrav na cestu. Neříkám, že se o nás v domově starali špatně, neříkám, že jsem měla těžký život, ale koho by bavilo pořád se stěhovat (mne stěhovali nejmíň dvakrát co si pamatuji), bydlet s cizími lidmi na pokoji, řídit se režimem, který zřejmě vymyslel nepřítel dětí, jako třeba vstávat v šest, když do školy se odchází až sedm třicet, večeřet přesně v osmnáct hodin a potom už nic, kuchyň je zavřená, pere se ve čtvrtek, kdo si nedá prádlo, přepírá si sám, vysává se v sobotu, vana je k dispozici jen ve středu, jinak ti musí stačit sprcha...děsně mi to lezlo na nervy.

Tak jsem byla docela ráda, že musím chvíli po svých narozeinách odejít. Měla jsem štěstí. Pomohli mi najít práci s ubytováním. Bylo to od nich hezké, ale já pracovat nechtěla...ne že bych byla taková zdechlinka, ale chtěla jsem studovat. Ale nějak to nešlo... Nakonec, člověk nemůže mít všechno co by chtěl, že? Nebo je to někde jinak? U nás je to tak. Já bych o tom mohla povídat. Tak jsem vzala co bylo.

Říkala jsem si, až jednou zjistím, kdo mi tenhle úděl připravil, tak mu to nandám.

V den svých osmnáctin jsem to zjistila. Dali mi poprvé do ruky můj rodný list.

Jmenovala se stejně jako já. Jana. Bylo jí 14 let, když jsem se narodila. No můžu já někomu takovému něco nandat? Nejstrašnější je, že mne přešla i bojová nálada. Teď už vím a umím si představit, jak jí asi bylo. Otěhotněla ve třinácti, kdo ví, jak se to stalo ? Otec v rodém listě není uveden. Třeba to chtěla, ale spíš bych řekla, že to bylo znásilnění, aspoň si to myslím. Nevím, proč si to potom nenechala vzít, třeba už bylo pozdě, ale nakonec jsem ráda, kdyby si to nechala vzít, nebyla bych.

A já jsem ráda.

Dnes už mi není osmnáct. Dokázala jsem si postupně plnit své sny. Začala jsem studovat, i když to nebylo jednoduché. Až skončím, budu učitelka. Těším se.

Potácím se životem a miluji hlubokomyslné úvahy. Asi to k mému věku ještě patří. Třeba pořád dokola přemýšlím o tom, jestli mám matku vyhledat. Je jí sotva třicet pět, bude to ještě pohledná mladá ženská a možná bychom si mohly porozumět, ale já zatím nepátrám...bojím se. Říkám si: kdyby chtěla, dávno by mne hledala, pak ale červíček zahlodá a říká : co když jí řekli, že jsi se narodila mrtvá? Pravda, bylo by to jako z filmu, že jo ? Ale mohlo se to stát? Mohlo!

Denní tisk a příběhy z tvz."ženských časopisů" mne v tom utvrzují. Já ale nevím. Nevím, jestli to chci. Našla jsem si místo na světě, které mi vyhovuje, našla jsem přátele, kteří mi moc pomohli, tak moc, že jim to nikdy nebudu schopná zplatit, našla jsem si studium i práci s dětmi, která mne naplňuje... co když by mi poznání mé biologické matky ty sny zbortilo? Je přece pravda, že děti napodobují své rodiče, řídí se jejich příkladem, co kdyby i mne něco takového posedlo?

Když jedu tramvají, když se procházím Olomoucí, kde studuji, dívám se do tváří lidí a přemýšlím. Říkám si, má tahle paní děti? Nemá? Je támhleten pán na své děti hodný ? Jak se o ně stará, dává jim to nejdůležitější ? Dává jim kousek sebe, svoji lásku, pocit bezpečí a zázemí...

Naše těla jsou přizpůsobena k rozmnožování. Náš sexuální pud, instinktivní touha po zachování rodu nás žene do situací, ze kterých se potom rodí děti.

Víte co mi připadá směšné? Máme tisíce návodů na kde co v našem životě, na obsluhu strojů a přístojů, děláme zkoušky na řidičák, na vysokou školu, státní zkoušky, abychom mohli vykonávat některá povolání, ale na děti, na děti žádný návod není. Děti si prostě mírnyx-týrnyx může rodit každý. I takový, který je vůbec nechce, který je neumí mít rád, který je v lepším případě odloží nebo v tom horším týrá... mělo by se s tím něco dělat!

Děti mají právo na lásku. A když ji nedostávají, tak je to moc bolí. Já to vím.

Ale aby to zase nebylo tak patetické. Fakt můj život nebyl nijak strašný. Občas byl i hezký a příjemný, stejně jako život jiných dětí z dětských domovů. Přesto byl moc chudý bez rodiny, tety ani kamarádi rodinu nenahradí.

Vy všichni, kdo máte svoje rodiče, vy co máte děti nezapomínejte na to. Lidi se mají mít rádi. To je to nejdůležitější. Když nejsou peníze, když není zdraví, když není úspěch...vždycky může zůstat láska a ta vás postaví znovu na nohy. Když mezi vámi je.

Máte podobnou zkušenost? Chcete se podělit o svůj zážitek s ostatními? Napište nám do redakce na info@babinet.cz.

Vaše názory

Vaše názory (pro vložení komentáře se prosím nebo zaregistrujte)

Další z magazínu

Náš tip
  • Procvičte nejen pravopisná cvičení, diktáty, ale i kvízy, časté chyby, doplňovačky a vše, co pomůže ve výuce Vám nebo dětem na webu pravopisne.cz

*/ ?>