Strach. Povídka plná napětí, která Vás nenechá...!!

O té věci nemohl mít Pavel ani tušení ! Střízlivě vzato, vypadalo to celé vyšinutě, jako ze špatného hororu. Zrovna Pavel! Za ty dva roky, co se spolu znali, byl vždycky milý, slušný, ohleduplný. Nikdy nebyl hrubý, nikdy neřekl jediné špatné slovo o své ženě -- i to se jí na něm líbilo. Od začátku bylo jasné, že se nemíní rozvádět -- nikdy jí nic nenamlouval. Jeho druhá žena mu vychovávala dítě z prvního manželství. Má ho ráda a kluk na ní lpí , zatím ani neví, že to není jeho pravá máma, chápeš?

Chápala nechápala, jedno jí to arci nebylo. Popravdě řečeno, jiného manžela si pro sebe vůbec

neuměla představit, lpěla na něm víc, než si sama hodlala připustit. Ale co jí zbývalo? Čekat snad, že jeho druhá žena také...

Seděla a svírala ruce. Čím víc se propadala vrstvami včerejšků do minulosti, do těch dvou let štěstí, které s ním prožila, tím absurdnější, nemožnější jí připadal ten její podivný objev... Pavel by přece nikdy nic takového neprovedl!

Určitě všechno jen špatně pochopila! Teď ovšem nemohla jít zase nahoru, k uzoučkému pruhu půdy, kde pod zešikmenou střechou chaty našla tu podivnou věc, ten sešit v ohmataných deskách -- ty stránky, popsané rozházeným písmem a zmatenými, nesouvislými výkřiky...

Jako by někdo volal o pomoc! Nejdřív to považovala za bůhvíjak starý, zapomenutý deník, bůhví čí. Ale potom přišlo to jméno -- a dokonce i datum - muselo to psát jeho první žena! Téměř nic o ní nevěděla, kromě toho, že asi před osmi lety tragicky zemřela -- zřítila se na lyžích ze srázu. Nikdy se Pavla nevyptávala na podrobnosti. Jenom jednou se přiznal, jak si vyčítá, že ji tehdy nechal jít samotnou, ale byl nastydlý, sama mu domlouvala, aby zůstal na chatě, byla výborná lyžařka, počasí nádherné...Jenomže pak začalo najednou hustě sněžit, zřejmě v té vánici zabloudila, když ji našli, bylo už pozdě...

To všechno bylo tragické, ale nijak nepravděpodobné. Až teď najednou ten sešit, ty strašné věty, ta rozházená písmena...Pokud to nebyly jen hysterické výlevy -- Nemluvil snad Pavel o nějakých nervových potížích své první ženy? Třeba měla chorobnou fantazii, nebo trpěla stihomamem. No ovšem, to vypadá logicky -- jinak by přece Pavel ten sešit určitě zničil! Ledaže by o něm vůbec nevěděl... Sama ho také objevila jen čirou náhodou: slyšela z půdičky šramot, šla se podívat, jestli tam nejsou myši -- a tam ho našla ve skulině zanesené prachem a pavučinami.

Sepjala křečovitě prsty.

"Proč tady sedíš potmě?" Stál ve dveřích, ramenatý, vysoký, jako vždy pocítila na okamžik to šťastné uspokojení, že k ní patří, ale vzápětí strnula, jako by se jí do šíje zapíchly ostré trny. "Není ti zima?" zeptal se starostlivě a šel přihodit do krbu pár březových polen. "Naštípal jsem spoustu dříví, můžeme topit třeba pořád!" Vzal ji něžně za ruce. "Celá se třeseš -- nenastydla jsi mi?" Přinesl jí z gauče teplou deku .Všechno vypadalo obyčejně, mile, měla být šťastná...

Dříví v krbu ostře zapraskalo. Naklonila se k ohni. Mlčky pozorovala, jak po doutnajícím černém polenu poletují drobné, svítivě modré plamínky a zažehují na něm červené jiskry, jež okamžitě zase zhasínaly. "Opravdu mi byla zima," zašeptala.

"Nemáš hlad?"

"Ne, není mi nějak dobře," odpověděla popravdě. Žaludek se jí svíral a začala ji bolet hlava..Přitom se sem tak těšila! Za ty dva roky to bylo poprvé, kdy mohli být celý týden spolu: manželku s dítětem odvezl k babičce. Zbývalo už jen pět dní...

"Jdi si nahoru lehnout," vybídl ji, "uvařím čaj a přinesu ti ho."

S pokrývkou zimomřivě vytaženou až k bradě čekala a snažila se nemyslet. Bylo tam něco o nenávisti: ...Někdy se na mne tak divně dívá, mám z něj strach....možná by chtěl být s tou druhou...ale já neustoupím...nerozvedu se...

Ale stálo to tam opravdu takhle? Obracela jsem ty listy ve spěchu, na přeskáčku. A mám možná horečku, vymýšlím si, představuju si nesmysly.

Horký čaj ji uklidnil. Pavel stál pokojně u okna, rukou se opíral o rám a díval se ven, vypadal úplně normálně, pomalu se jí ulevilo. Všechno se nakonec vysvětlí. Ještě pět dní!

Otočil se od okna. "Chtěl bych jít brzy ráno na posed, podívat se na divočáky. Ale ty se mnou asi nepůjdeš," zasmál se. "Sotva bych tě v tak nekřesťanskou dobu dostal z postele!"

Špatně spala, slyšela ho ještě za tmy, jak vstává, potichu se obléká, potichu za sebou zavírá dvéře. Věděla, že se nemůže vrátit dříve, než za dvě hodiny, posed byl poměrně daleko od chaty. Vstala, přehodila přes sebe teplou bundu, přesvědčila se, že skutečně odešel a poté se kvapně vysoukala po strmém žebříku na půdu. Houževnatě potlačovala vtíravý, neodbytný pocit, že na Pavlovi páchá ošklivou zradu...

Když o půl hodiny později lezla dolů, celá se třásla. Kéž by ten sešit vůbec neobjevila! Ty věty působily teď mnohem naléhavěji, zoufaleji, omotávaly se jí kolem krku, dusily ji.: ...Chce se mě zbavit, proč najednou chtěl, abychom sem jeli v zimě, mám strach, strašlivý strach, on je schopný všeho...

Oblékla se, toporně sešla do přízemí, narazila si přitom kotník o dřevěné zábradlí schodiště. Co mám dělat? Hlavně nesmí poznat, že něco vím! Bylo by to -- nebezpečné! Ale co šílím? Mně by přece Pavel nic... Proč mně?

Několikrát se zhluboka nadechla. V krbu bylo zatopeno, v místnosti útulně. Podívala se z okna, z ranního šera se nořila stráň porostlá hustým maliním, naproti oblý zalesněný kopec, v dálce městečko jako z obrázků...Všechno jako jindy, tak naprosto obyčejné. Na stromě před chatou se ozval bažant.

A třeba bylo všechno jinak, třeba byla jeho žena opravdu bláznivá, kdoví, co mu prováděla, možná ho vyprovokovala svou hysterií! Pavel je normální člověk, žádný anděl, v zlosti jí třeba řekl něco neuváženého...

Ještě pět dní...Najednou s ní zalomcovala touha sbalit se, utéci. Ale opustit ho, už nikdy ho nevidět? Pro nějaké výmysly bláznivé ženské? A nakonec -- nakonec by měla stát na jeho straně! I kdyby... Vím všechno, měla by ho ubezpečit, určitě to nebyla tvoje vina, můžeš se na mne spolehnout, nikdy nic neřeknu! Ale kdesi vespod se prudce zavrtěl pud sebezáchovy. Proč riskovat? Stačí přece, když budu mlčet! Co je mi po jeho mrtvé ženě, stejně ji nevzkřísím! Musím prostě držet jazyk za zuby, musím dávat pozor, aby na mně nic nepoznal. Nesmím vyvádět, kazit si těch pár dní, co zbývají...

U snídaně vypadalo všecko už docela střízlivě. Dva malované hrnky, na talíři máslo, sklenička s medem.

"Dnes bychom mohli jít na túru," řekl Pavel. "Je správné počasí. A vím o takové cestě, kde nechodí moc lidí. Je to tam romantické, taková divoká partie, bude se ti to líbit."

Přikývla, na víc se nevzmohla. Vymáčkla ze sebe slabý úsměv. Všimla si, že se na ni Pavel zadíval. Měla tísnivý pocit, že jeho pohled je studený, pátravý.

Odpoledne se vypravili na cestu. Nebe bylo oslnivě modré, hory s nízkým porostem kosodřeviny vyhlížely nezáludně. I kdyby nakrásně, pomyslela si s úlevou -- snad na to měl vliv i svěží vzduch a široký rozhled po údolí -- přece by se mě nechtěl zbavit podobným způsobem! Tím by na sebe upozornil, vzbudilo by to podezření...Upokojila se, ale zároveň ji bodlo pomyšlení, že o něm už opravdu uvažuje jako o vrahovi vlastní ženy. Zapotácela se, Pavel ji zachytil za loket.

"To máš z toho, že málo jíš! Vždyť jsi k obědu skoro nic nesnědla!" podotkl. "Člověk aby o tebe měl strach!"

Strach... Když přicházeli k prudkému srázu, zaváhala. "Jdi raději napřed," řekla.

"Ale vždyť chceš vždycky chodit první, abych ti kryl záda!" zasmál se.

Neznělo něco v tom tónu? Najednou si uvědomila, že v poslední době býval někdy divný, jako duchem nepřítomný. A že měl stále méně času... Že ji to napadá až teď? Bleskem v ní šlehlo podezření: byl opravdu venku pro dříví, když lezla poprvé na tu půdu? A nebyl ten sešit trochu posunutý, když ho vytahovala podruhé? "Je tady krásně, mohli bychom se posadit!" dostala ze sebe. Doufala jen, že se jí netřásl hlas.

Posadil se ochotně na kraj srázu, bezstarostně nad ním houpal nohama. "Pojď ke mně!" vybídl ji. "Přece se nebudeš bát, když jsem u tebe!"

"Ale já -- mám závrať!" vyhrkla.

"Od kdy, prosím tě?" podivil se. Dokonce se zasmál. Natáhl k ní paži. "Jen pojď!" opakoval.

Neznělo to jako nátlak? Co udělá, když ho neposlechnu? Měla chuť křičet.

Vtom se dole, na cestě pod nimi, ozvaly hlasy, někdo se hlasitě zachechtal. Za okamžik se vynořilo v ohybu několik mladíků, jeden z nich se podíval k nim nahoru. Ještě se ohlédl a zamával. Přivedl je osud? Zamávala také. Viděli nás -- pomyslela si s úlevou, která se rovnala štěstí.

Celou cestu šel pak Pavel před ní, pevné, vyrovnané kroky. Moc toho už nenamluvili. Když se vraceli zpátky, šla, čím víc se blížili k chatě, stále pomaleji, nohy jí těžkly, sotva se vlekla.. Teď budou sami...Dostávala panický strach, po zádech jí tekl pot, ruce se jí třásly. Byla si už jista, že Pavel o deníku ví, že ví také o tom, že si ho přečetla. Podívala se na hodinky, bylo skoro pět. Za hodinu odjíždí dole z městečka poslední autobus. Musí ho za každou cenu chytit!

"Naštípáš zas nějaké dříví? Je to tak hezké večer u krbu," zadrmolila.

Všiml si jejího děsu? Rozhodně nedal nic najevo.

Sotva se vydal se sekyrkou k lesu, chvatně naházela do tašky své věci a za chvilku už utíkala dolů po vozové cestě. Poblíž jsou přece podnikové chaty, uklidňovala se, když uklouzla na hladkých kamenech. Ohlédla se za sebe, zatím ho nebylo vidět. Vtom si s hrůzou uvědomila, že poslední úsek vede lesem, úplnou samotou. Slunce už sklouzlo k obzoru, za chvíli se zešeří! Rozběhla se rychleji, klopýtala, utírala si slzy.

Neměla tušení, že ji sleduje dalekohledem. Že pozoruje, jak zašla do lesa. Že zamyká chatu a dlouhými kroky se rozbíhá za ní. Nevěděla o tom, ale jako by ho cítila v patách.

Objevil se, právě když nastupovala do autobusu. Neviděla ho. A neviděla ani, jak poté přešel skoro prázdné náměstí a vešel do dveří místního hotýlku.

Za chvilku nato říkal mladé, pohledné plavovlásce: "Tak si zabal věci, miláčku, vzduch je čistý. Nikdy bych nevěřil, jak šikovně napíšeš ten bláznivý deník!"