Pro někoho báječná inspirace na večer, pro jiného možná nuda. Vězte, že já osobně s vážnou hudbou nemám nic společného. Ačkoli mí blízcí a příbuzní mají spoustu nahrávek, já u těchto skladeb zásadně usínám. Jako malá jsem sice chodila do hudební školy, učila se hrát na klavír, flétnu a kytaru, ale nějak mě to nepřitahovalo.

Minulý týden jsem však od svého kamaráda obdržela dvě vstupenky, a tak jsem se rozhodla, že pražské Rudolfinum, kde se konal koncert Symfonického orchestru ZUŠ Na Popelce, Pražského smíšeného sboru a Smíšeného sboru Wadači (Japonsko), navštívím.

Cesta byla maličko náročná, jelikož jsme, jako vždy, vyšli na poslední chvíli. V metru jsem zjistila, že mám umazané sako, a tak jsem se snažila zachránit co se dalo. Do Rudolfina jsme nakonec dorazili včas a v pořádku. V hale na uvítanou podávali občerstvení (džus 30Kč, šampaňské 60Kč) a program (zdarma). Měli jsme místa na balkonku, a tak jsme opravdu pěkně viděli. Musím však podotknout, že dnešní styl společenského oblékání lidí je opravdu příšerný. Ihned, co jsem obdržela lístky na koncert mě napadlo, že si musím připravit pěkné oblečení a zkontrolovat svému partnerovi, zda má ve skříni čistou košili a kravatu. Čeští občané však jakoby ztrácejí přehled o pojmu „společenský oděv“.

Musím se přiznat, že jsem se docela styděla. Mohu snad pochválit jen starší generaci babiček a dědečků, kterým to opravdu velice slušelo. Mladé dívky a ženy ve věku maminek (30-40let) přišly tak, jak byly venku právě nakupovat. Přes den bylo sice velice teplo, ale i tak by vás asi nenapadlo, že přijde dívčina na koncert v „žabkách“, květované sukýnce a krátkém tričku, možná si to jen spletla a nemířila na koncert do Rudolfina, ale spíše na večerní mejdan nebo pláž. Japonští hosté, kterých bylo v Rudolfinu hodně, se oblékli moc pěkně. Drdoly, make-up, kravaty, šaty…Bylo vidět, že svému oblečení a vzhledu věnovali opravdu poměrně hodně času.

Poté, co se všichni pohodlně usadili, koncert začal. Docela mne překvapilo, že se orchestr skládal převážně z dívek. Dříve tomu totiž bylo naopak.

Program se skládal celkem ze 7 skladeb. Nejprve 4 skladby, přestávka, a pak zbylé tři. První skladbu od Bedřicha Smetany jsem neznala. Nejsem odborník, ale jen obyčejný posluchač, a tak na mě hudba působila chvílemi smutně, chvílemi vesele. Druhá skladba od Felixe Mendelssohna Bartholdyho také nebude patřit k mým nejoblíbenějším. Lidé však hodně tleskali, takže se jim to zřejmě moc líbilo. Třetí skladba mě velice překvapila, složil jí 24tiletý Martin Hendrych. Byla to premiéra jeho skladby a na to, že je starý téměř jako já mu posílám obdiv. Moc se mě to líbilo. Veselé, dynamické, rozmanitost melodie ve mně vyvolávala hluboké emoce. Jeho skladba Koncert pro trubku a orchestr mě opravdu dostala. Sólo na trubku měl Martin Majer. A přesto, že skladba byla pro posluchače jistě zajímavá a obdivuhodná, pro hudebníky musela být velice náročná a za její zvládnutí si jistě zaslouží obdiv.

Čtvrtá skladba od Antonína Dvořáka – Slovanský tanec, zřejmě příznivcům a znalcům hodně řekne. Pro mě to byl moc příjemný poslech. Myslím, že jsem tuto skladbu slyšela prvně a upoutala mě.

Během přestávky jsme se šli občerstvit a nadýchat čerstvého vzduchu. V Rudolfínském sále nebylo horko, ale během koncertu se tam celkem vzduch vydýchal. Už během přestávky jsem se těšila na zbylou část koncertu.

Pátá skladba byla od Ludwiga van Beethovena, šestá od Jeana Sibelia a poslední byla od Antonína Dvořáka. Byla nejzajímavější. Při té poslední totiž zazpívali sólo Nao Higano (soprán) a Karel Nedoma (baryton). Sbor složený s českých a japonských zpěváků moc pěkně doplňoval orchestr. Nutno také říci, že Japonští sboristé, zpívající velice dobře česky, získali můj obdiv.

Téměř 2,5h mi utekly velice rychle. Byla jsem nadšená, spokojená, veselá, ale také trochu unavená. Nebyla jsem znuděná ani trochu a dokonce mě ani nedokázali uspat. Určitě se půjdu příště podívat zase. Říká se, že dokud se něco nezkusí, tak to nelze nikdy objektivně posoudit a zhodnotit. Po mé včerejší zkušenosti jsem si udělala zase trochu jiný obrázek na klasickou hudbu, která mě jindy nezajímala. Když totiž sedíte v tom překrásném sále pražského Rudolfina, vidíte celý orchestr a sbor včetně dirigenta, slyšíte jak nádherně a živě hrají, mrazí vás v zádech. Doporučuji vyzkoušet i odpůrcům klasické hudby.

Moje díky patří mému kamarádovi, jež mi lístky dal. Obohatil tak můj život zas o něco, co mi možná i chybělo. Zkušenost a také se na chvilku zamyslet, utéci od reálného života, stresu. A mému partnerovi, který se mnou šel, a jako příznivec klasické hudby byl rád, že se mi to zalíbilo. Posílám také díky a pozdrav za nádherný zážitek dirigentovi Ladislavu Ciglerovi.

Účinkující:

Symfonický orchestr ZUŠ Na Popelce – Praha 5, dirigent L. Cigler, Smíšený sbor Wadači, sbormistr Shoji Moroi, Pražský smíšený sbor, sbormistr Miroslav Košler

Více informací a přehled o koncertech najdete na www.zusnapopelce.cz/orchestr