Míša se ptá:

Ahojky, chtěla bych se zeptat, co si myslíte o věrnosti partnerů. Stále nenacházím uspokojující odpověď. Cožpak už dávno vymizeli udatní rytíři, byť jen povahově, to se z dlouhými sukněmi středověku vytratili i zábrany a láska? Existuje ještě vůbec dnes láska jako taková. Já ji prožívám již dva roky, snad mi teď nevezmete iluze tím, že to přejde. Nebo je váš názor takový, že i v dobách dávno minulých a i v dobách mládí našich dědečků a babiček se lidé podváděli, ale dělali to tak šikovně, že je nikdo neviděl. Za odpověď předem mockrát děkuji. S pozdravem a přáním krásného dne.

Láska, Míšo, ta skutečná, Tě přejít "jen tak" nemůže... Má ale mnoho podob. A může vymizet, když se změníš ty, nebo Tvůj partner, nebo prostředí, ve kterém žijete. A vše bude jiné, někdy ze dne na den. A ty pak lásku nenalezneš, nebo se posuneš k té jiné... Větší, menší. prostě jiné. Láska je vlastní člověku. Važ jsi ji, když ji prožíváš, mnoho jiných Ti může jen závidět, hledá ji - a nenachází. Jestli tedy skutečně vydrží - závisí, záleží to skutečně hodně a hodně i na Tobě. Samozřejmě na Tvém partnerovi taky. Nevěra? K lásce nepatří, To je můj silný názor. Ale co s ní, když je, přijde, objeví se? V Bibli se píše, že hříchem je i pomyšlení na hřích... A nevěra je podle Bible hřích. Nevěra může všechno zkazit, zničit „naši lásku“... Hlavně ale říká „něco“ o člověku, který nevěrný byl ve vztahu k jeho, či jejímu partnerovi. O jeho, její lásce. Co pak? Odpuštění? Msta? Oko za oko? Šrám zůstane tak či tak... Já jsem dospěl ke slovu „odpuštění“, ne jen co se týče nevěry. Píšeš o mužích, že už nejsou, co bývali... Souhlasím. Nejsou. Udatnost a odvaha mužská se měří asi dnes něčím jiným. Galantnost? Taky nic moc. Otázka je, jestli to ještě vy, ženy vůbec chcete? Silné a galantní, udatné muže... Není to už pomalu ten, co se mu říká „mačo“? Kde je ta hranice? Býti si „ve všem rovní“, tak si pomalu začnu zvykat, že mi žena otevře dveře, a když nás někdo pozdě v noci přepadne na ulici, že mě žena ochrání dobře mířeným kopem karate či džuda násilníkovi, protože já žádný kop neumím... Svaly už taky nic moc nemám, sedím na židli celý den u PC, jsem zženštilý, mám náušnici v uchu, tetování na rameni či na zádech, trhám si chlupy, používám pleťovou vodu, make-up, a chodím na plastiky, abych byl jemnej a hladkej a hezkej a dlouho vydržel... ;-) Vždyť už ti muži ani snad nejsou muži, někteří! Unisex móda k tomu. My máme vlasy někdy delší než ženy, vy zase krátké, na kluka, my nosíme sponky a mašle ve vlasech... (teď už jen čekám na den, kdy začneme nosit podprsenky, móda je móda a oděvní průmysl zvýší zisky...). Kdo jsou dnešní muži? A naopak, kdo jsou dnešní ženy? Byl jsem teď několik měsíců znova opakovaně v USA. Řeknu Ti, Míšo, bude ještě hůř, a já se toho už dnes bojím, protože „americký slon“ je dnes ve všem náš vzor, jak byl předtím ten sovětský... Ale to jsem odbočil od té nevěry nějak. Chtěl jsem nějak volně říci, že býti v dnešním světě mužem z před dvaceti či padesáti či dvě stě lety se snad ani nehodí už, ani si to muži už snad ani nepřejí - a v neposlední řadě - už ani takový být nevědí, ani kdyby chtěli... Vždyť kdo je to má naučit? Škola? Rodina? Ztratila či ztrácí svoji základní výchovní funkci... Nebo snad televize?!? Který seriál? :-( Nebude tedy se změnou naší společnosti taky ruka v ruce změna muže, jako více méně věrného a milujícího partnera, milence, manžela, druha? Ale netýká se to stejné, jen v bleděmodrém, i žen? Vždyť dnešní doba ženám umožňuje všechno, co mužům – a tedy i toleranci nevěry, možnost nevěry, „sbalit kluka“ na diskotéce, a odvézt si jej k sobě domů pouhým mávnutím prstíku... Jsme si rovni. Nemusíme už vám ženám ani dvořit. Ani měsíc, či dva, či pět, či pět let... Stačí večer někdy. To jsem taky viděl v matičce Americe... Ale taky v Praze. Co nám mužům dovolíte - to si muži vezmou. Naopak stejně. Muži jsou asi svojí podstatou dobyvatelé, ten archetyp se pár léty moderní společnosti nezmění. Změnila se žena? Že nechce být dobývána, dlouze, jako předtým, za časů našich babiček - ale jen dobyta za zár okamžiků. Možná na pár okamžiků. Nezměnila se žena taky trochu? Její postavení? Tak i onak? Já proti feminismu a rovnosti pohlaví nic nemám, pokud nejdou do extrému. Ale měl jsem možnost vidět i ten extrém, a toho se pak jako muž už bojím. Asi se dnes už do toho nehodím nějak... Asi budu ale s Tebou zajedno, Míšo, když řeknu, že z nějakých důvodů, po kterých tady nebudu pátrat, ani je vysvětlovat, či snažit se je najít či obhájit - to nechám na odborníky – asi ten muž je skutečně (zatím) víc promiskuitní v naší společnosti – a tedy i víc nevěrný ve vážných vztazích. Přes to všechno, bych si troufl říci, jen na základě vnějšího pozorování života kolem sebe, že znám oba – muži, ženy - kteří jsou „v pohodě“ svému partnerovi nevěrní. V kostce jeden mini příběh. Znám muže, který byl deset let své ženě věrný, měl s ní dvě děti, a svojí podstatou s ní chtěl žít do konce života... Odešla mu z klientem jejich úspěšné rodinné firmy, kterého přitáhl dokonce on sám. Stal se z něj nejdřív jejich „rodinný přítel“. Byl poslední, co o tom všem věděl. Výsledek? Odešla s ním do cizí země, a chudák otec neviděl své děti přes tři roky... Taky dvě stránky „Lásky“. Není pochyb o tom, že „nevěra“ tady byla už za našich dědečků a babiček. Asi ne tak moc rozšířena, protože nebyla společensky na veřejnosti akceptována... Dnes je akcepotvána, vždyť už se nemluví na veřejnosti jen o manželých, a jejich manželkách, ale bez ostychu o manželých a jejich milenkách, a manželkách a jejich milencích... Proč se tedy ještě divíme? Stává se z toho společenská norma, snad stupeň prestiže (mimo auta a chalupy) doufám, že přeháním, že to tak zlé nebude ani za deset let, ale nevím nevím... A byla tady nevěra určitě ale už po celou dobu naší moderní společnosti. Asi Ti je jasné, Míšo, že v těch společnostech před tím, jako u „lovců mamutů“, v životě tlupy a podobně, měli určitě na svazky mezi mužem a ženou jiný názor, ctili jiné hodnoty, a řídili se jinými měřítky pro „nevěru“. Kdy a kde začala monogamie Ti ale neřeknu, to jsem asi ve škole chyběl, nebo jsem to už zapomněl... ;-( Jestli spájíš ve svém dotazu možnost ukončení „své lásky“, svého partnerského vztahu, s možností partnerovi nevěry - záleží skutečně jen na Tobě - a na Tvém partnerovi, jestli vůbec tato situace vznikne... Skutečná Láska, ta z velkým „L“ by měla dokázat, aby k uvedené situaci nedošlo, resp. aby ji v nejhorším alespoň překonala. Láska neodsuzuje - použiji opět Bibli - odpouští - a není pomstichtivá. Moji starý rodiče prožili spolu v manželství přes šedesát let. Věřím, že věrní jeden druhému, duchem, tělem. Přeji Ti, aby Tvůj Princ se k Tobě choval tak, i když bude Tvým jediným Králem, a ty jeho jedinou Královnou, aby Ti Tvojí víru v Lásku udržel. A taky, aby ta Tvá v Tobě zůstala pevně zakořeněna, a překonala všechny nástrahy. Že jsme my muži slabší plémě, je mně osobně jasný. Tak to břímě asi budeš taky muset více nést ty, pokud Tvůj muž není vzácnou výjimkou.