Míša se ptá:

Zdravím, chtěla bych se zeptat, jestli si myslíte, že v dnešní době plné násilí , podvodů, lhaní, erotických filmů a vlastně všude dostupného sexu, je možné milovat úplně tak jak se má. To je ctít toho druhého, vidět se v něm, chtít mu dát všechno, co je možné a nemít strach, že to hezké jednou skončí, protože se najde třetí, který vztah zničí. Samozřejmě nevyvracím, že na nevěru musí být vždycky dva. Myslíte si, že má nějaký smysl bát se nevěry a snažit se toho druhého kontrolovat a hlídat. Myslíte, že žárlením lze zničit vztah? Děkuji za odpověď a zdravím. Míša.

Wow, Míšo, to je na celý elaborát, na co všechno se ptáš... Úplně milovat tak, jak se má... Ale jak to je, Míšo? (I když asi vím, jak to myslíš ty). Každý to má nějak jinak. Poplatné době, ve které vyrůstal. Vychováván obyčejně rodiči tak, jak to v té době bylo „správné“, „jak se mělo“... Když vyrostl, doba už byla jiná. Jeho, či její rodiče už nad tou dobou jen naříkali. Že je zkažená, horší, než „ta jejich“. Každá generace o té době novější říká, že je horší, zkaženější, než byla „ta jejich“... Ale ono to asi tak zase nebude. To však z Tebe cítím i já, z Tvého dotazu. Asi jsi byla vychovávána jinak, než Tě teď realita „nové doby“ hodila do úplně jiného světa. Nevěra, žárlivost byla odjakživa. Jen se na ní v každé době hledělo jinak. Nebo se o ní zase tak nevědělo veřejně ve velkém, díky konsumním mediím. K těm krásným a pozitivním hodnotám jako ctít si druhého, dát mu všechno – prostě Lásce s velkým „L“: Já myslím, že oni jsou rovněž stále v nás, „vevnitř“ ty hodnoty, které píšeš. Že je tam cítíme - jen jim nenasloucháme. Neřídíme se jimi. Zapudíme je. Byli a jsou v nás bez ohledu na dobu, ve které žijeme. I když jsme k nim náhodou nebyli vychováváni - což si myslím, by byla ale výjimka v našich generacích, ať již té komunistické, ve které jsem byl ještě vychováván já, a myslím, že v dětství i ty... Lásku, vztah dvou osob tvoří ale konec konců vždy jen dva konkrétní jedinci. A ti nakonec ve své zamilovanosti, lásce v tom či onom stadiu moc na společenské aspekty nehledí. Mají se rádi, dávají se jeden druhému, ctí si jeden druhého... V nejlepším slova smyslu. To vše špatné začíná až pak - když Láska pomíjí, ochlazuje, ztrácí se, končí... Když se jen bralo, a ne-dávalo... Když se jí nevěnovala náležitá pozornost. „Láska je jako měsíc - když neroste, tak se zmenšuje“, řekl někdo hodně slavnej. Když už to není pak Láska. Ani zamilovanost. Zůstává jen netečnost, či lhostejnost. Nezájem. O city druhého, o cokoliv co se týče toho druhého. Nebo to chceš nazvat nějak jinak? Až pak se do toho vztahu dle mého názoru vnáší společenské (špatné) normy poplatné té-které době daleko víc. Nevěra, moc peněz, vztahů, „něco za něco“, kdo, co a za kolik, kdo s kým, a kdo má víc... A to vše spojeno s drogami, násilím, hněvem... Vítězství za každou cenu. Nad člověkem, kterého jsi někdy milovala... Pokořit jej? Nebo omluvit před světem své chování? Ten „třetí“ o kterém píšeš, číhá v našem vztahu od začátku. Je tam. Byl tam ještě předtím, než jsme byli spolu my dva, možná... Někdy jsme i my se stali těmi „třetími“, kteří rozbili vztah dvou, kvůli kterému se dva rozešli... Nemyslíš? „Třetí“ je v našem vztahu Lásky pořád – jen jej nevidíme. Nechceme vidět během naší Lásky, když trvá. Bráníme se mu, více nebo méně vědomě. Vždyť jsi určitě pamatuješ, s jakou hrdostí si řekla svému kolegovi z práce, či sousedovi, že s ním teď do toho kina nemůžeš, protože by se to nelíbilo Tvému klukovi, mýlím se? Když však naše Láska odumírá, „ten třetí“ se mezi nás lehce dostane. Dovolíme mu to. Náš rozpadávající se vztah mu nahrává. Ano, určitě mu společenská atmosféra dnešní doby napomáhá víc, než to bylo řekneme za našich babiček či prababiček mezi dvěma válkami... Co s tím však? Naši dobu těžko změníme. Sílu konzumu valícího se se Západu, lépěji řečeno zpoza oceánu z USA, který se stal po „sovětském slonu“, náš nejnovější „sloní vzor“ – těžko převálcuješ. Když jsou všechny hodnoty tržně podřízeny moci dolaru ala hollywood, mcdonald a věčnému americkému „úsměvu number 5“ spojenému s nic neznamenající frázemi„HowareyouIamfineThankyouAndyou?“... Co můžeš dělat? Najít si sebe rovného. Člověka, který byl vychováván stejně jako ty, se stejnými hodnotami, morálními kvalitami. Láska na celý život, býti si věrni, vydržet v dobrém i zlém, společné stáří... Vždyť až v bouřích se prověřuje síla Lásky. Znám příběh člověka, staral se o svojí rodinu, co pro něj znamenala všechno, ženu, děti, deset let... Studoval s ní vysokou školu, pral a žehlil plínky, vstával v noci, nosil domů peníze, nikdy od své mladé ženy nic nepotřeboval, mimo rodinné zázemí, které samozřejmě měli, jak se patří, společně jej tvořili. Prostě „ideální pár“ - závist i vzor pro sousedy v jednom... Podržel jí, mladou, nezkušenou, v jejím životě, problémech, co měla, zvládli je vždy spolu... On, daleko starší, zkušenější, než ona. Pak jednou potřeboval pomoci on od ní. Business, podvod od jeho partnera. Potřeboval jednou podržet a podepřít on. A z její lásky se ukázal v tu chvíli jen popel. Z první své skutečné zkoušky její Lásky pomoci v nesnázích nejbližšímu člověku vycouvala bez nejmenší snahy o její naplnění... Samozřejmě, „ten třetí“ už byl ve hře. Odešla s ním. Žena zvyklá jen na jednu stranu Lásky, když je všechno dobré, krásné - tu lehčí... Když se přijímá - ne dává. K tomu „jakoby náhodou“ se připletl ten bohatý zahraniční klient v jejich rodinném businessu. Který o ní stál už dávno... Z Lásky nezůstalo nic. Jen čtyři lidé, nešťastní na léta. „Láska není jen slovo“, jak píše naopak Simmel ve svém známém románu. Láska je čin. A činíme nakonec jen podle toho, co je v nás. Ano, jen půlku z toho jsme dostali v genech po našich rodičích. Druhou půlku nám dává společnost, ve které žijeme, a naši rodiče, ve které nás vychovávali, odrážíme se v ní... Věřím osobně, že to, co máme v sobě vrozené, každý z nás, je určitě Láska s velkým „L“, se vším dobrým, hezkým, krásným, božským... (Bez ohledu na to, jestli jsme věřící tak nebo onak, nebo vůbec...). Bez nevěry. A že když chceme, tak si tu Lásku můžeme sebou nést celý život, i proti všemu zlému, co na nás v životě plném násilí, podvodů, lhaní, laciného pozlátka a morálního úpadku, drog a medií plného sexu, porna a hrůz a horrorů všeho druhu číhá. Ano, určitě můžeme padnout. Nebo náš partner. Má však po ruce právě proto toho druhého pak, správného, kterého si na svojí cestu životem vybral - nebo vybírá - aby našel zase cestu zpátky. K Lásce. Opět můžeme vstát - nebo náš partner, když mu pomůžeme, on v tu chvíli nic nemá, nikoho, jen nás, obyčejně - a dát se zase na cestu Lásky. V Tvém případě jsi asi zklamaná vztahem - asi ne ještě manželským? Asi to nebyl ten Pravej. Zkouška té Tvé, Vaší Lásky... Nepovedla se? Udělalas vše pro to za sebe, aby Láska přetrvala? Odpověď víš jen ty... Možná ještě On. Máš „lekci života“ kterou se učíme. Možná právě touhle svojí zkušeností si však dospěla právě k té další, tomu „správnému“ vztahu, co Tě čeká před Tebou... A možná právě díky této Tvé zkušenosti máš co říci správnými slovy jednoho dne svým ještě nenarozeným dětem, či vnoučatům. Aby oni nepodlehli zlému, co je čeká v životě jejich, když si budou dávat stejný dotaz, jako dnes ty... Právě to, co bys jinak neuměla říci tak, aby Ti věřili, uvěřili, cítili to z Tebe... Tak ty slova rovněž uvidí v Tvém životě, z tvého života, co už budeš mít za sebou... Abys je dovedla taky k tomu, síle Lásky, aby si i přes nástrahy společnosti našli i oni svojí cestu k Lásce. A věřili jako ty, že se tak dá žít. Že nemusí podlehnout... Myslím si to (i když sám jsem svým životem určitě ne vždy ten pravej, co by to měl říkat). Ale vím, že už za mých mladých let, mi byli za vzor mí prarodiče, kteří se přes všechna bouře svého společného života dožili spolu, v kruhu čtyř generací své rodiny semknuté kolem nich, své diamantové svatby (60 let). A to mi věř, bouře v jejich životech byli převeliké... Krach živnostníka, opakovaně za první republiky, válka, vyvlastňování, komunistická perzekuce, alkohol, závist, nacionalistické vášně, čistky v létech padesátých... Ale jejich Láska zvítězila. Jako v pohádce. Vidím, že si tady píši, co se mi zlíbí, ale neodpovídám na Tvůj dotaz... Jestli se žárlením dá zničit vztah? Žárlivost je jako sůl, myslím. Bez ní to není ono, ale když to přesolíš, taky to za nic nestojí. K Lásce patří v správné míře dle mého názoru. Vždyť na čem Ti záleží, tak se o to staráš, pěstuješ, hýčkáš, raduješ se z toho. I kontroluješ, když je potřeba – například, jestli nepotřebuje zalít. Vaše Láska, ať si nehledá vláhu jinde. Vše s mírou ovšem - jako mešního vína ;-) Opít se nemůžeš ani ty, ani farář...