Výzvy mě berou - rozhovor se spisovatelkou Alenou Ježkovou

Spisovatelka Alena Ježková (foto) pracovala jako novinářka v týdeníku Reflex, jako ředitelka odboru public relations na pražském magistrátu, v PR a komunikačních agenturách. Před deseti lety se rozhodla, že ze všeho nejvíc chce psát knihy, a odešla na volnou nohu. Dnes má knížek pro děti i dospělé na svém kontě už bezmála dvacet – mezi nejznámější patří Praha babka měst, Staré pověsti české a moravské, Prahou kráčí lev, Příběhy českých knížat a králů, Dračí polévka nebo Dobrý svět. Mnohé z nich získaly prestižní ocenění a ukázky z nich nechybí v žádné školní čítance.

Letos na jaře jste se vydala na poutní cestu do Compostely o délce 700 kilometrů. Co vás k tomu vedlo?

To nevím úplně přesně. Nejspíš frajeřina – přišlo mi to v zásadním kontrastu s tím, jak spořádaně v posledních dvaceti letech žiju. Navíc se nepovažuju za sportovní typ, většinu času trávím shrbená za psacím stolem, ale zase o sobě vím, že toho dost vydržím, fyzicky i psychicky. Takže jsem si nejspíš potřebovala potvrdit, že to tak je.

A podařilo se?

Rozhodně. Byla jsem šest týdnů permanentně na cestě, to každého prověří až do morku kostí.

Šla jste sama?

V naší skupině bylo šest různých lidí, od třicítky do šestašedesáti, extrémní sportovci i extrémní nesportovec jako já. Popravdě myslím, že kdybych šla sama, neměla bych takovou vůli, jako má člověk v týmu. Nejspíš bych se někde v pustině zasekla a možná tam bloudila dodnes. Skupina vás ale podrží. Když se ráno probudíte ve vlhkém lesním porostu a je ještě šero, fakt se vám nechce vstát a jít zase každodenní dávku kilometrů. Zvlášť, když se tak děje třeba čtyřicátý den. Jenže pak se rozkoukáte a zjistíte, že ostatní už horečně balí, takže se vymrštíte a děláte to taky, abyste nebyla poslední. Na nějaké hlubokomyslné úvahy tím pádem není prostor ani čas.

Spali jste venku?

Většinou ano. I když mi byla dost často strašná zima, dneska na ty noci vzpomínám jako na kouzelné. Spala jsem v kapli na útesu, na veřejné pláži, v eukalyptovém lese, za autobusovým nádražím, ve výběhu pro krávy… kdy se to odvážíte zažít? Bylo to dané i trasou.  Naše skupina šla po cestě, která není tak frekventovaná jako hlavní cesta do Santiaga zvaná Francouzská. My jsme šli po Camino Norte, která kopíruje severní pobřeží Španělska. V porovnání s Francouzskou cestou, která vede vnitrozemím, je Camino Norte pustina. Trasa většinou vede přes hory, lesy, kolem útesů, podél pláží a skrz farmářské usedlosti. Krajina je tam přenádherná. Ale taky jsme šli přes San Sebastian nebo Bilbao, velká města.

Bude z toho nějaká kniha?

Spíš ne. Přijde mi to nějaké moc prvoplánové, a do toho se mi nechce.

Vaše poslední kniha České nebe je o českých svatých, ta předposlední, Dračí polévka, vypráví příběh malého Vietnamce žijícího v Praze. To jsou dost různá témata.

Ta témata zas tolik odlišná nejsou. Záleží na úhlu pohledu. Například světci – máme spoustu jejich soch a obrazů, jmenují se po nich ulice a náměstí, výročí některých z nich slavíme jako státní svátky, a co o nich vlastně víme? Úplně stejné je to s Vietnamci – co běžně víme o jejich kultuře nebo o jejich vlasti? V obou případech je to žalostně málo. Obě témata jsem chtěla zpracovat, protože to jednoduše je potřebné. Navíc to pro mne byly přitažlivé a hluboké náměty, náročné na formu i způsob, jak k nim přistoupit. Jsou to výzvy, a ty mě berou.

Vaše připravovaná kniha Tichá srdce bude pojednávat o českých a moravských klášterech. Taky výzva?

Samozřejmě. Dokonce bych řekla, že největší ze všech. Tu knihu připravuji už čtyři roky.  Nejdřív mě zasáhla myšlenka, že o řeholnících vlastně nic nevím, respektive veřejnost o nich nic neví. Že jezdíme kolem klášterů, které tu jsou osm set i tisíc let, a nevíme nic ani o lidech, kteří tam žijí. Přitahovala mě ta nepřerušená linie duchovního života na jednom místě, kterou přetrhaly jen husitské války a komunismus, který řádový život zakázal a z klášterů udělal kasárna, blázince nebo kravíny. V devadesátých letech se do těch zničených a zdevastovaných budov vrátily zbytky řeholníků a začali nanovo… To je přece fascinující. Záměrem mé knihy je ukázat, jak lidé z řádů přežili komunismus a žijí dnes, po těch dvaceti letech, jak vidí svět a co si o něm myslí. Tak se setkávám s řeholníky a sestrami, dělám s nimi rozhovory, fotíme je, a vzniká nádherná a nesmírně zajímavá mozaika osudů a názorů…

Kdy se Tichá srdce objeví na pultech knihkupectví?

Bude to příští rok na jaře. Autorem úžasných černobílých fotografií je Jiří Chalupa, který se mnou ty čtyři roky kláštery objíždí a vášnivě fotí.

Vy jste ale hlavně vnímána jako autorka dětské literatury. Je pravda, že dnešní děti nečtou?

Děti samozřejmě čtou, ale ne tolik a ne ty samé věci, jako četla vaše nebo moje generace. Příčiny tkví ve změně společnosti za posledních dvacet let. Hlavně je to otázka technického pokroku – mobil, internet nebo všechny ty I-pody a I-pady jsou pro děti mocná lákadla. Mocná proto, že jsou založená na pasivní zábavě, kdy stačí jen mačkat klávesy a výlet do virtuálního světa probíhá sám. Oproti tomu kniha je pracná záležitost, protože se musí číst. Navíc její přečtení netrvá deset minut jako počítačová hra, ale třeba deset dní. A to je pro většinu dětí dnešního „zrychleného světa“ velká námaha a nepředstavitelně dlouhá doba.

Proč se vlastně na knihy pořád klade takový důraz? Třeba se dnešní generace dětí v dospělosti už docela dobře obejde bez nich… Jinými slovy, je třeba děti ke čtení nutit, když se jim nechce?

Čtení dobré knihy je nezastupitelná záležitost, prospěšná v mnoha ohledech, a to pro dítě i dospělého. Vždyť si vezměte, co všechno při čtení dobré knížky současně probíhá: čtete, tudíž bezděčně vylepšujete svou gramotnost, obohacujete slovní zásobu a kultivujete své vyjadřovací schopnosti; při čtení si v hlavě automaticky tvoříte podoby osob a krajin nebo interiérů, ve kterých se odehrává děj, čili rozvíjíte představivost a fantazii; některé myšlenky nebo situace z knih vás zasáhnou, takže je analyzujete a přemýšlíte o nich, čímž rozvíjíte myšlení a třeba i sebereflexi nebo něco jiného; cítíte s hlavním hrdinou, takže projevujete emoce, a tak dále. A teď se ptám: umí tohle videohra…? Ale co se týká toho nucení ke čtení, to není úplně dobrý způsob, tak se dítě spíš zasekne a získá ke čtení blok.  

Jak tedy můžeme děti ke čtení motivovat?

Čímkoliv, co funguje, absolutně čímkoliv. I kdyby to měl být bonbón, dělala bych to, dokud se dítě nerozečte samo a nezjistí, že čtení je přitažlivé, protože nabízí osobní interpretaci a vnitřní prožitek, přináší zneklidňující myšlenky nad zneklidňujícími příběhy… Fakt je, že motivace ke čtení je především věc prostředí, ve kterém dítě vyrůstá, tedy rodiny. Kde čtou rodiče a kde rodiče předčítají dětem, čtou později i děti. Ale kromě toho existuje i řada programů nebo aktivit, které nějakým způsobem dětské čtenářství podporují, a takové aktivity zas musíme podporovat my. Já sama jsem ambasadorkou projektu s názvem Čtení pomáhá, který je určen dětem a studentům středních škol. Je to projekt, který jedinečně propojuje čtení knih a charitu. Děti na rozdíl od dospělých totiž nemají možnost se zapojit do pomoci jiným lidem nebo dát peníze na něco prospěšného,  Čtení pomáhá jim to ale umožňuje.

Jak se může dítě zapojit do Čtení pomáhá?  

Nový čtenář se nejdříve zaregistruje na stránkách www.ctenipomaha.cz, a potom si ze seznamu knížek rozdělených do třech věkových kategorií zvolí tu svou, kterou přečte. Pak se může pustit do testu složeného ze čtyř otázek, které prověří jeho znalost knihy, a když uspěje, získá virtuálních padesát korun. Ty peníze může věnovat konkrétnímu charitnímu projektu, který si na stránkách vybere. Nabídka projektů je hodně široká, děti například už přispěly na letní tábor pro handicapované děti, na klubovnu pro seniory, na útulek pro zvířata v nouzi, ale třeba i na oční operace dětem v Africe. Empatie a účast všech těch do projektu zapojených dětí je obdivuhodná a já před nimi smekám.

Jaká je vaše role v tomto projektu?

Kromě toho „vyslanectví“, což znamená, že projektu věřím a šířím povědomí o něm, jsem členkou odborné poroty, která vybírá knihy na seznam četby. Iniciátorem a donátorem Čtení pomáhá je Martin Roman a projekt podpořily i další osobnosti, jako je Zdeněk Svěrák, Marek Eben, Jiří Dědeček a kapela Nightwork v čele s Vojtou Dykem.

A funguje to?

Neskutečně dobře. Nade všechna očekávání se do projektu zapojilo už na 100 tisíc dětí, kterým se podařilo na charitativní účely „vyčíst“ přes 14 milionů korun. To prakticky znamená, že mohlo být uskutečněno asi 150 charitativních projektů – a kolika jednotlivcům se tak alespoň o kousek zlepšil život, to se ani přesně nedá spočítat.

Co děti nejraději čtou a na jaké typy charit nejraději přispívají?

Absolutně nejoblíbenější knihou zůstává fenomén Harry Potter. Z českých titulů vede Karel Poláček a Bylo nás pět. Co se týče charit, děti nejraději přispívají na asistenční psy, respektive štěňátka, která čeká výcvik. Jen pro představu: vycvičit psa jako asistenčního stojí 200 000 korun.

Otázka na závěr. Co Vás v letošním roce ještě čeká?

Několik plánovaných akcí. A k tomu spousta zážitků, situací a překvapení, o kterých přirozeně nemůžu nic vědět, což je senzační.