O ateismu

V časopise New Scientist jsem se dozvěděla, že ateisté jsou nejméně oblíbenou a nejpodezřelejší skupinou lidí vůbec. Například Američané by si nikdy nezvolili prezidenta ateistu!

Věřících lidí je na celé zeměkouli silná převaha a zřejmě je cosi v lidské biologii, v naší povaze či ve struktuře mozku, co víru v božské entity přímo vyžaduje. Už malé děti mají magické myšlení a většina ateistů údajně velmi těžce a složitě řeší, jak se obejít bez boha.

Já to mám přesně opačně.

Naše české prostředí je tak ateistické, že naopak příklon k náboženství znamená vzpouru a šok pro okolí a musela bych těžce a složitě řešit, jak náboženství do svého života včlenit, pokud bych k tomu byla nějakým způsobem nucena.

Je fakt, že ačkoli moji rodiče vědci byli naprostými ateisty, přece jen se při sčítání lidu zapsali v nějakém záchvatu staromilství a sentimentálního lpění na tradicích jako katolíci. A na nátlak babičky mě dali i pokřtít, což – jak jsem slyšela – mnozí Poláci strašně řeší a snaží se účinky křtu nějakými jinými speciálně propracovanými magickými praktikami smazat. To mi přijde obzvlášť absurdní: když tomu nevěřím, tak mi to přece může být jedno, ne?

Při mé poslední návštěvě Slovenska se mě přátelé konverzačním tónem ptali, zda chodím do kostela. „Cože, jááá?“ šokovaně jsem se rozhlížela, zda snad neoslovují někoho jiného než mě. V kostele na mši jsem byla možná tak dvakrát v životě, když tam hráli Rybovku a naneštěstí tam prováděli i ostatní rituály včetně kázání. Kázání mi přišla pokaždé hrozná, urážející moji inteligenci, a jednou jsem ve studeném kostele ještě dostala zánět žil. – Takže ne, do kostela vážně nechodím, leda když si některý kostel jdu prohlédnout coby památku.

Obecně se soudí (tedy – soudí to ta nábožensky založená světová většina), že lidé potřebují náboženství, aby nebyli tak strašně hříšní. Náboženství je nutí aspoň k tomu, aby si uvědomovali, čeho by se teoreticky měli držet, a když to nedokážou, aby se pokrytecky přetvařovali a cítili se provinile.

No nevím.

Řekla bych, že každý člověk (nebo aspoň většina) má nějaký hlodající hlásek svědomí, který mu v určitém momentě začne našeptávat. „Hele, tohle je fakt blbý, nedělej to!“ – což je na náboženské víře nezávislé a má to své kořeny někde ve schopnosti empatie a biologicky dané mentalitě tlupy, jejíž členové si musí navzájem pomáhat a nepodrážet se, aby tlupa jako celek obstála v konkurenci a přežila. Náboženství jen tyhle prvotní altruistické impulzy sebralo, kodifikovalo a jaksi standardizovalo. Plus se v tom také zračí prvky evolučně biologické – jako je požadavek monogamie či partnerské věrnosti, pramenící ve skutečnosti ze zájmu každého jednotlivce o to,aby především pečoval o své vlastní a nikoli o cizí potomky.

Co se ovšem týče lidských sklonů páchat špatnosti či hříšnosti, ty se hned tak před něčím nezastaví. My lidé jsme totiž vybaveni mocnou schopností racionalizovace. Dokážeme si logicky zdůvodnit a ospravedlnit i svá zcela pudová, zvířecká, zištná i krvežíznivá rozhodnutí – a obratně vyvrátit či obejít obejít všechny námitky. Je asi zbytečné připomínat, jak dalece se v historii daly zkorumpovat různé církve. Když to shrnu, fakt se mi nezdá, že by hranice mezi morálnem a nemorálnem vedla právě tam, co hranice mezi věřícími a ateisty.

Zvláštní kategorií jsou v Čechách hodně početní „něcisté“, věřící v „něco“ mezi nebem a zemí. Mám kamarádky, které věří v osud, karmu, v nenáhodné náhody, v horoskopy, karty a ledacos podobného dalšího. Z žen našeho věku se velmi často stávají vědmy. Jen já sama prosím ani ťuk! Z toho titulu jsem před několika lety vstoupila do Českého klubu skeptiků Sisyfos (třebaže v něm kupodivu jsou věřící katolíci a evangelíci), ale rychle jsem zjistila, že to byl hluboký omyl. Naprostá většina členstva tohoto klubu totiž vyznává značně iracionální víru – a to v onen typ racionálna, jaký kvetl možná v padesátých, nejpozději v šedesátých letech minulého století. Neotřesitelně tedy věří v moc vědy, v pokrok, v neexistenci globálního oteplování, v pomýlenost ekologů, ve spásnost jaderné energetiky, genových manipulací a podobných technologií – a hlavně ve vlastní neomylnost a právo urážet nevybíravě kohokoli s byť jen trochu odlišnými názory.

Zkrátka skupinka věřících jak vyšitá. Ne, víra se vážně nedá ztotožňovat s náboženstvím.

Na toto téma diskutujeme zde.