Hadříky a peníze

Zas jeden blog o oblečení: přímá úměra, že čím víc vás zajímá oblečení, tím víc za něj utratíte, vůbec nemusí platit. A to nejen díky sekáčům, výprodejům a vlastní módní tvorbě, ale navíc taky kvůli „vnitřním rezervám“. Hned vysvětím, jak to myslím…

Třeba tenhle kabát na fotce jsem měla asi třicet let ve skříni a nenosila jsem ho. Podle obvyklých návodů („co jste neměli rok na sobě, nemilosrdně vyhoďte“) jsem se ho měla už dávno zbavit! Jenomže jsem k němu měla nostagický vztah – pocházel ještě z Krásné jizby a je od Liběny Rochové. Tedy byl. Liběně Rochové se tímto omlouvám. Udělala jsem něco barbarského, nicméně funkčního: dala jsem ho za tři stovky přešít (sama nemám stroj, který by zvládl tak tlustou látku). Důvod, proč se nedal nosit, spočíval v tom, že nešel zapnout, tedy jeho přední díly nešly dát přes sebe jako u normálního kabátu, protože byly v bodě, kde se dotýkaly, spojeny jediným oboustranným knoflíkem (pokud si to neumíte představit, tak jde o dva knoflíky sešité k sobě, které se strkají do dvou poutek na krajíčku látky). Tudíž mi v něm byla pořád zima na přední část těla, zatímco vzadu neproduktivně plandal. Navíc se po stranách áčkovitě rozšiřoval stylem „stan“. No – teď má dva normální knoflíky, po stranách je rovný a díky tomu je celkem funkční.

Přešívání je vůbec záležitost, kterou jsme dnes totálně zavrhli. Chápu, že šít si podomácku se prostě nevyplatí – mnohem produktivnější je prolézt pár obchodů, protože v té záplavě věcí dříve či později ulovíte ta správné kousky.  Jenže jsem zjistila, že mé mladší kolegyně si ani nedovedou zkrátit džíny! Na to přece ani není potřeba šicí stroj, je to úplně jednoduché a nedá se na tom nic zkazit. Na složitějším přešívání tedy ano – například jsem si chtěla u jedné tuniky zmenšit výstřih a výsledek byl naprosto katastrofální, jakýsi hrb na zádech. Když je ale něco úplně rovné, jako rukáv nebo nohavice, riziko je opravdu minimální.

O důležitosti krámování v šatníku

Tohle v obvyklých radách stylistů chybí, nebo se mi to aspoň zdá: že je dobré občas nejen vytahat a vykrámovat všechno, co v šatníku máte, ale dokonce si to i vzít na sebe a vyzkoušet si to v kombinacích s novějšími věcmi, které vám mezitím přibyly. Člověk si totiž věci, které nenosí moc často, nepamatuje správně. Taky na tom jste tak, že nosíte pořád dokola jen pár kousků, nejčastěji těch posledních, které jste si koupili? A taky máte pocit, že ty starší kousky už za moc nestojí, že jsou nudné, nezajímavé, nepadnoucí, démodé nebo otahané, ale když si je pak vezmete na sebe, často vás příjemně překvapí? Tak přesně tohle mám na mysli.

Hodně často se věci zastrčené v zapadlém koutě šatníku probudí k novému životu tím, že je zkombinujete s nějakým novým kouskem. A dokonce i já (a to si myslím, že si nekupuju zbytečné věci) občas najdu ve skříni něco, na co jsem úplně zapomněla, že to mám. Takže obvykle ve chvíli, kdy není doma nikdo kromě koček (protože nesnáším, když mi do toho někdo kecá a má poznámky) si vytahám aspoň část věcí a zkouším si je. Pobíhám mezi skříní a zrcadlem, ověřuju si i nepravděpodobné kombinace a obvykle to přinese ovoce – zjistím, že přece jen mám co na sebe!

Žijeme v ráji… tedy aspoň v tomhle směru

Vysvětlím, proč si připadám jako v hadříkovém cenovém ráji. Já vím, že všude jinde jsou hadříky výrazně levnější a že se vyplatí jezdit je ve větším množství nakupovat do Německa. Jenže… já si pořád ještě užívám, jak je oblečení relativně levné. Vemte si, že v 70. letech, kdy člověk vydělával dejme tomu 2500 Kč měsíčně, stál nějaký svetřík nebo nějaké boty třeba tři čtyři stovky, a kabát klidně celý měsíční plat. Když dnes vyděláváte třeba 25 000 měsíčně, nikdy celou tuhle sumu nedáte za kabát, ani pět tisíc za boty či svetřík – to už byste byli v docela luxusní kategorii.

Dneska opravdu není nijak moc finančně náročné obrážet výprodeje a každý měsíc si koupit několik hadříků, párkrát si je vzít na sebe a zase je rychle vyřadit a nahradit novými. Jenomže mně se na tom něco příčí a tak nějak ze zásady odmítám „dělat si radost nakupováním“, tedy kupováním věcí, které vlastně nepotřebuju, a holdovat onomu americkému zvyku „shop till you drop“, čili nakupuj, dokud nepadneš. Důvody mám dva. Samosebou ten ekologický – když se budeme takhle chovat, bude se pěstovat mnohem víc bavlny, která spotřebuje spoustu chemikálií a vody, a mnohem větší objemy zboží se budou přepravovat přes celou zeměkouli... a druhý důvod je jaksi filozofický: nakupovat, vyhazovat, nakupovat a vyhazovat pořád dokola až do otupění mozku mi přijde jako projev určité existenciální beznaděje.

Na druhé straně je na oblékání něco fascinujícího – stylizace zevnějšku přece úzce souvisí s naší identitou. Takže hurá do sekáčů, na výměnné burzy hadříků, a taky hrrr do domácího krámování a přešívání!

O tématu také diskutujeme zde.