Její láska 

 Velké tmavé oči potemněly smutkem.

„Je to moje láska,“ zašeptala.

   Vzal jsem do dlaní její malou mozolnatou dlaň a  oddaně ji políbil na zkřehlé prstíky…Naposledy jsem se pokusil zvrátit nelítostný osud:

„Julie, drahá, já vám nestačím? Žijeme přece jeden pro druhého, vše je připraveno, stačí jedno vaše slovo, Julie…a již zítra nám budou zvonit svatební zvony…“

 Velké tmavé oči se zalily slzami…, ale hlas byl pevný.

„Nechtějte to po mě, Bedřichu… miluji vás  z celého srdce, ale nežádejte po mě, abych se vzdala jediné své radosti…“

Po těchto slovech vstala ze zlatého sofa a uhladila si prosté černé šaty. Na vteřinu semkla pevně víčka a pak již klidněji pokračovala.

„Jsem smířena s tím, že místo svatebních zvonů mi již zítra bude klinkat zvonek klášterní, ale neopustím činnost, ke které mě vedla nebožka maminka…“

Dlouho jsem se díval za limusinou, jež  zámeckým parkem odvážela jedinou lásku mého života a v mém srdci hořela pustina. Poprvé jsem zapochyboval, zda měla maman pravdu, když říkala: pro tvoji choť se přece pracovat nehodí.