335. Zlatonosná řeka

Zlatonosná řeka

Máme každý svoji řeku,

musíme po proudu plout,

nebo proti jejímu toku.

Není kam spěchat,

někdy je třeba i čekat.

V dlani mě hřejí kamínky,

hřejivé vzpomínání,

kde není bude, ale bylo,

co nás pohladilo.

Myšlenky v hloubi duše ukryté,

za záclonou zvědavých pohledů.

Nelituji toho co se stalo,

ale co jsem neudělal,

že jsem se bál.

Řeka má své mosty,

my jsme jenom jejími hosty,

hosty okamžiků.

Den střídá noc,

malované nebe,

my plujeme dál,

až k svému brodu,

zastavit a nabrat sil,

abychom svou řekou dál mohli plout.

Každý máme svoji řeku života,

plyne pomalu,

někdy spěchá, utíká,

má několik jezů,

a dotýká se břehů,

Zlatonosná řeka.