VI. Než vystoupíš, dej někomu pusu

Než vystoupíš, dej někomu pusu

Je deštivé ráno a já postávám na zastávce a netrpělivě čekám na tramvaj, která mě odveze do jámy lvové přesně řečeno do školy. Spolu se mnou čeká skupinka přibližně stejně starých lidí, kteří hned po ránu oplývají energií. Jeden z nich, takový vysoký hubený kluk, živě vypráví historku, které se všichni na hlas smějí.

Zvednu oči v sloup a pootočím se na druhou stranu, abych zjistila, jestli neuvidím někoho známého, aby mi cesta rychleji utekla. Ale nikoho kromě staršího pána ve světlém kabátě a kufříkem v ruce pokuřujíc svou ranní cigaretu nevidím.

Můj pohled se zastaví na jedné dvojici stojící opodál. Je to nervózně přešlapující paní, která se choulí pod svůj barevný deštník, aby ji nezmokl její vyčesaný drdol a vedle ní stojí kluk s baťohem na zádech. Když zaslechnu:

"Pojď se schovat pod ten deštník, ať nejsi celý mokrý a nenastydneš," a pohotovou odpověď: "Na mě neprší," usoudí, že je to matka se synem a okamžitě soustředím svůj zájem právě na ně.

"Tak to mi, prosím tě, vysvětli, jak na Tebe neprší?!" pokračuje dál. Synáček jen pohodí hlavou. "Pamatuješ, jak jsi byl nedávno nemocný?! Přesně jako vždycky, nikdy mne neposlechneš, málo se oblékáš, chodíš na lehko a pak máš teplotu ..."

"Ale mami, vždyť mi je už šestnáct, a tak vím, jak se mám voblíknout!", argumentuje.

Co mu ještě odpoví, neslyším, protože se přiřítil ten pekelný stroj. Rychle nastoupím a posadím se na rozpálenou šedivou sedačku. Přede mě si sedne "můj zájem" a nad ní se postaví její synáček. Tramvaj se rozjede a hovor pokračuje:

"Do kolika máš dnes vyučování?" "Já nevím, asi do dvou." S jeho odpovědí se spokojí, protože ví, že z něj lepší stejně nevymámí a podívá se ze zamlženého okna. On zabloudí svým nesmělým pohledem na mou osobu a zase rychle uhne. "Píšete dnes nějakou písemku?" ptá se starostlivě dál. "Jak to mám vědět!" "No tak učil si se včera?" "Jo," zabručí a rozhlíží se po přeplněném vagóně. "Alespoň nelži. Celé odpoledne jsi strávil s tím ..., no, jak se jmenuje ten chlapec, co má ten kroužek v obočí a kalhoty s rozkrokem někde u kolen?! Já nevím, co je to dnes z módu. Jak to, prosím Tě, můžeš nosit?! Kdyby sis je alespoň trochu povytáhl výš, aby sis po nich nešlapal," kárá ho a nevěřícně si prohlíží jeho černé kalhoty. "Mě to vyhovuje." řekne na svou obranu a opře se ramenem o tyč. "Neválej se po té tyči, ať se i ostatní cestující mohou držet." Synátor se otráveně vrátí do pozoru. "Nehrb se tak!" "Tak se měj hezky, mami, večer doma," rychle se se svou starostlivou maminkou rozloučí.

"Ahoj Milánku, a než vystoupíš, dej mi pusu," Lípne ji na tvář drobnou pusu a jako střela vyletí ne čerstvý vzduch. Ještě v té rychlosti stačím zaregistrovat jeho zrůžovělou tvář a jen tak se pro sebe pousměji.