Bylo nás letos zřejmě víc, co jsme se rozhodli po nepříliš štědré zimě, dopřát si pořádnou „lyžovačku“ v cizině. My jsme koncem března vyrazili autobusem k francouzským hranicím do malebného městečka Puy Sant -Vincent. Přivítaly nás vysoké štíty Alp, pokryté čerstvým prašanem, což nás mile potěšilo. Odevzdaně jsme se smířili s tím, že budeme 6 hodin čekat na ubytování. Nadšeně jsme sledovali brázdící lyžaře na sjezdovkách, obhlíželi krámky a restaurace v nejbližším okolí a vychutnávali si první okamžiky zimní dovolené. Ale pak ozvaly naše hladové žaludky a tak jsme zamířili ke stylové roubené pizzerii. Zasedli jsme na vyřezávané židle k masivnímu stolu.

Jen jsme se o něj opřeli, rozhoupal se, až nám málem vyšplíchla káva z mrňavého koflíčku a pizza ze tří sýrů poskočila na talíři. Fešnou čísnici viklající stůl vůbec nevzrušil. Zato manžel si rychle poradil. Stačilo mu k tomu několik přeložených hygienických kapesníčků. Jen jsme se pustili do hodování, přisedli k vedlejšímu stolu naši noví známí ze zájezdu. A dopadli stejně jako my. I jejich stůl připomínal houpačku. Menší nedostatek francouzského stolování jsme společně vyřešili a v družném hovoru si zkrátili chvíle čekání na klíče od apartmá. A ejhle, úsměvný nábytek nás provázel i tam. Jídelní stůl i menší stolek na balkóně volaly po drobné úpravě.

„Tak nevím“, hloubal manžel, když podkládal poslední dřevěnou nohu, „buď ti francouzští stolaři neznají míru a nebo zedníci neumí udělat rovnou podlahu.“ Všechna naše trápení se stoly nám vynahradily denně vyžehlené sjezdovky do manšestrového prašanu a sluníčko v azuru. Statečně jsme přestáli i úsporný počet sociálního zařízení v restauracích u sjezdovek i pod hlavním vlekem. Jedno WC pro obě pohlaví nebylo až tak velkou výjimkou. Že by pro Francouze platila jiná norma EU?

Ale co by člověk neudělal pro pořádnou „lyžovačku“?