Filmová recenze: 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny

Šokující příběh dvou dívek za železnou oponou ...

Režie: Cristian Mungiu

Scénář: Cristian Mungiu

Kamera: Oleg Mutu

Hrají: Anamaria Marinca, Laura Vasiliu, Vlad Ivanov

Rumunský snímek, který zaznamenal zcela právem úžasný úspěch na letošním Mezinárodním filmovém festivalu v Cannes, kde získal nejvyšší ocenění Zlatou Palmu.

Taky patříte k těm, kteří se při zmínce o čemkoli rumunském jen přezíravě ušklíbnete? Tak v případě filmu 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny na to ale hodně rychle zapomeňte.

Příběh se odehrává v temném světě, který o něco dříve narozené velmi sugestivně vrátí zpět do prostředí bídy a ubohosti centrálně řízené společnosti, světa věčného nedostatku čehokoli, slídící tajné policie, veksláků, pracovních umístěnek. Ve světě, kde nechtěné těhotenství je osobní tragedie a potrat trestný čin….

„Koncem 80. let nebylo na ulicích veřejné osvětlení, program na jediném televizním kanálu trval jen dvě hodiny, byl nedostatek benzínu, všechno bylo takové zašedlé a bezútěšné. To vysvětluje barevné podání filmu,“ zdůrazňuje režisér, proč i vizuální stránka dramatu působí stejně nehostinně a depresivně.

Díky naprosto dokonale zvládnutému zobrazení prostředí i výkonům všech herců diváka velmi často mrazí v zádech a zažívá s hrdiny až fyzické pocity strachu a beznaděje. O to úlevnější je pak po konečných titulcích „procitnutí ze zlého snu“, které i neustále žehrajícím nespokojencům připomene, jak dobře se vlastně mají. Mladším divákům to bude možná připadat jako z jiné planety, ale těm o něco starším to připomene mnohé, co sami zažívali v éře „spravedlivějšího řádu“. A pokud někteří nostalgicky vzpomínají, tak si mohou připomenout, po čem se jim vlastně stýská.

Hlavně je to ale strhující drama, rozvíjející příběh o obětování se ve jménu přátelství, což je něco, co produkce jiné země, o té naší nemluvě, dlouho nepřinesly.

O vzniku filmu

„Drama 4 měsíce, 3 týdny a dva dny je úvodním filmem z plánovaného cyklu Příběhy zlatého věku, jehož tvůrčím záměrem je ukázat život v komunistickém Rumunsku. „Není to příběh o té době, ale o postavách,“ řekl režisér Cristian Mungiu k tématu, které si vybral jako první: potraty, které byly za totalitního režimu v Rumunsku zákonem z roku 1966 zakázané. „Efekt byl okamžitý. Už na počátku sedmdesátých let se rodilo mnohem víc dětí než před rokem 1966. Ve třídě vzrostl průměrný počet žáku ve třídě z osmadvaceti na šestatřicet, ve školách se ztrojnásobil počet tříd. Když jsem šel do školy já, bylo nás ve třídě hned sedm Cristianu. Už ani jména nestačila,“ vzpomíná na své dětství režisér, které se narodil právě na počátku této populační vlny, v roce 1968. Nechtěné otěhotnění proto rumunské ženy začaly řešit ilegálními prostředky. „Podle důvěryhodných zdrojů při divokých potratech zemřelo za dobu komunistického režimu více než pul milionu žen,“ upozorňuje Mungiu. „Potrat v Rumunsku ztratil morální kontext a stal se spíše výrazem vzdoru a odporu proti režimu.“ Mungiu vyšel z osobních prožitku – v rozhovoru pro server vodmania.com prozradil, že zážitek potratu prodělala před lety jeho přítelkyně. „Cítil jsem se strašně vinen, že jsem ji více nepodpořil. Tento film byl svým způsobem takové vymítání bolesti a ulevení si od tíhy minulosti. To, co vidíte na plátně, je skutečnost. Bylo k ní přidáno velmi málo,“ prohlásil v rozhovoru.

Příběh zformoval také podle zážitku dalších lidí. „Scénář se začal rodit z osobních zkušeností, o které se člověk obyčejně s druhými nedělí. S lidmi, kteří slyšeli můj příběh, se ale děly velmi zvláštní věci – po jeho vyslechnutí se se mnou začali dělit o své vlastní zážitky. K tomuto tématu mel každý co říct, ohromilo mě, jak všední tenhle problém byl, i když byl skrytý. Při debatách s lidmi jsem slyšel opravdu otřesné příběhy. Ve filmu jsem je sice nepoužil, přidržel jsem se zážitku, který jsem znal nejlépe, ale pomohly mi porozumět, jak rozšířený fenomén to tehdy byl.“ Příběh nepovažuje za moralizování. „Lidé to tím způsobem mohou vnímat, ale není to tak. Vyprávím zejména příběh o tom, co muže způsobit nedostatek svobody a naopak. Když padnul komunistický režim a interrupce přestala být trestným činem, měli jsme jen za první rok v Rumunsku milion potratu. Nevěděli jsme, co s tím máme dělat,“ řekl Mungiu.

„Nevlídný zimní den v Bukurešti roku 1987, v zemi vládne totalitní Ceausescův režim. Na pošmourné vysokoškolské koleji spolu na pokoji bydlí dvě zhruba dvaadvacetileté studentky, Otilia (Anamaria Marinca) a Gabita (Laura Vasiliu). Obě čeká velmi perný den, se zkouškami to ale tentokrát nemá nic společného. Zatímco Gabita balí kufr, Otilia vyráží do bezútěšných ulic zařídit několik důležitých věcí………“

Zdroj fotografie: www.artcam.cz