Knížka: Bestiář

Bestií se žena nerodí, bestií se žena stává…

Novinářka Karla se po citovém zklamání rozhodne, že se chvíli bude chovat tak, jak se chovají k ženám někteří muži a bude brát vztahy spíše nezávazně. Úspěšná kniha úspěšné ženy se stala předlohou ke stejnojmennému filmu režisérky I. Pavláskové, který by se měl v našich kinech objevit v dubnu tohoto roku.

Váz., 144 stran, asi 199 Kč

BARBARA NESVADBOVÁ narodila se 14. ledna 1975 v rodině dvou lékařů. Matka Libuše se stará o imigranty a etnické menšiny. Otec Josef psal sci-fi. Vystudovala Fakultu sociálních věd Univerzity Karlovy a v současné době je šéfredaktorkou časopisu Harpers Bazaar. V roce 1997 vydala svou prvotinu Řízkaři a poté ještě další dvě knihy – Život nanečisto a Bestiář, který se stal předlohou ke stejnojmennému filmu. Kromě toho publikovala i řadu povídek v českých i německých časopisech.

V nakladatelství MOTTO vyšlo:

ŘÍZKAŘI

Soubor povídek o mužích, o ženách, o vztazích…

Povídky, spojené postavou novinářky Karly, mladé dívky s image úspěšnosti. Knížka plná otevřených příběhů o blízkých lidech, o přátelství, opravdových vztazích, o hodnotách.

Váz., 112 stran

ŽIVOT NANEČISTO

Pokračování dvou povídkových knížek – Řízkaři, Bestiář. Stejná hrdinka, nové příběhy. Mladá novinářka Karla proplouvá opět několika vážnými i nezávaznými vztahy; příběhy partnerství a sexu jsou spontánní, hektické, barvité a ona z nich vychází vždy s větší nebo menší újmou či ziskem.

Váz., 144 stran

Ukázka z knihy Bestiář:

Rezignovala jsem. Snažím se pochopit, že ne všichni muži každou ženu dřív či později opustí. A už se nikdy nevrátí. Všichni to dělají jen mně. Tedy alespoň všichni ti, na kterých mi kdy záleželo.

Sabina říkala, že důležité je poznat skutečnou cenu toho, na čem opravdu záleží, dostatečně brzy. Stále si myslíme, že máme ještě dost času, abychom vzápětí zjistili, že už je příliš pozdě. Víš, Sabinko, to jediné, na čem mi skutečně záleží, je moje láska k Alexovi. Jenže, už je moc pozdě. On už to nechce vědět.

Sedím ve své posteli a čekám. Nevím na co. Nebrečím - zvláštní. Snažím se číst noviny. Nebaví mne. Hledám horoskop. Prý mne čeká překvapení v lásce. To určitě.

Je pozdě večer. Vzala jsem Alexovu fotku z dětství. Jedinou, co jsem měla. Ustřihla jsem kousek černé mašle. Zapálila svíčku. V půl desáté večer se v jednom pražském bytě konala zádušní mše za chlapa, který žije. Ale pro mne zemřel.

Jak málo jsem ho znala.

Před čtrnácti dny mu musely dojít mandle. Co bych mu ještě mohla poslat, aby se ozval? Asi nic. Možná sůl.

Je zvláštní, že lidi, se kterými prožijeme intimní blízkost, jsme s nimi nazí, milujeme je, povídáme si o snech, o dětství, o budoucnosti..., pak už třeba nikdy neuvidíme. Nikdy v životě.

Skoro každá ženská se předtím, než jde s mužem do postele, ptá: ”Co z toho budu mít, když se s ním vyspím? Bude mne milovat? Zůstane se mnou ve stáří a budeme spolu sypat housky vrabcům? Chtěla bych s ním mít dítě?” Měly bychom přestat spekulovat, předpokládat a doufat. Měly bychom pochopit, že on třeba nezůstane. Že s největší pravděpodobností to bude jen pár hezkých minut a dobrý spánek v noci. Alespoň já bych to měla pochopit.

Odmalička mi muži projevovali svoji náklonnost poněkud zvláštními způsoby. Spolužák Ondřej mi v první třídě zlomil malíček, když mne praštil Slabikářem po hlavě, kterou jsem si chránila rukama. Prý jsem se mu líbila. Na gymplu mi jiný spolužák napřed posílal milostné dopisy, když jsem nereagovala, přišly jednoho dne poštou místo dopisu shnilé žampiony.

Vždycky jsem chtěla být bestie. Představa čekání v koutě na prince se mi příčila už na základce. Příliš liberální výchovou a hodnými kamarády ze mne vyrostl spíš dobrák. Ale já se to naučím! Potřebuji jen trénink. Bestií se žena nerodí. Bestií se žena stává. A Alex mi dopřál opravdu kvalitní přípravku...