Filmová recenze: Kdo je tady ředitel?

Komediální prvotina dánského provokatéra

Rok: 2006

Země: Dánsko

Žánr: komedie

Hrají: Jens Albinus, Peter Gantzler, Iben Hjejle, Jean-Marc Barr

Režie: Lars von Trier

Dánský režisér a scénárista Lars von Trier natočil další opus ve stylu prohlášení Dogma. Opět tedy čekejme přísný purismus bez přidaného hudebního podkresu, beze zbraní a všech ostatních atraktivit, které von Trier a pár jeho kolegů považují za zbytečné zanášení prosté síly vyprávěného příběhu. Zapomeňte ovšem na jeho předchozí dramatické srdceryvné kousky, jako Prolomit vlny, Tanec v temnotách či Dogville, tentokrát se vše nese na autorovy poměry v lehce rozmarném, veseloherním duchu. Von Trier ostatně už ve svých předchozích projektech, jako byla například mysteriózní varianta na seriálová nemocniční dramata Království, projevil slušný smysl pro absurdní humor a zřejmě se rozhodl naplnit jím dříve či později i celovečerní délku. Ostatně cestičku mu částečně prošlapala už jeho kolegyně režisérka Lone Scherfigová svojí půvabnou dogma-romantickou komedií Italština pro začátečníky. Von Trier ji ovšem nenásleduje v její konejšivé lidskosti, spíše se - ostatně jak je mu vlastní - poťouchle směje pod vousy a nebyl by to on, kdyby na samý konec neudělal na diváka pořádně dlouhý nos.

Dějový půdorys škodolibě vtipné podívané je postaven na poněkud krkolomné dohodě mezi dvěma muži středního věku – vychytralým manažerem malé IT firmy Ravnem a nepříliš úspěšným hercem Kristofferem. Dohoda zní, že Kristoffer sehraje za nemalý obnos roli ředitele, který se po letech, strávených v Americe, odkud firmu „řídil“, přijede podívat na své zaměstnance. Háček je ovšem v tom, že Ravn je ve skutečnosti tím tajemným ředitelem. Z různých důvodů, které jsou postupně věrohodně objasňovány, nechce odtajnit svoje inkognito a vystupuje před svými kolegy jako jeden z nich. Poněkud samolibý herec je postupně vtahován do víru dění a mezi partu šesti různorodých a velmi svérázných expertů. Nechybí mezi nimi cholerik, zakřiknutá puťka, sebevědomá svůdkyně i snaživý Francouz, soustavně se vesměs neúspěšně pokoušející zdolat nástrahy dánštiny. Tihle všichni jsou konfrontováni se šéfem, na nějž mají fůru dotazů, připomínek i kritiky a zoufalý Kristoffer tomu všemu musí čelit. Zároveň si však k nim vytváří stále bližší vztah, stejně jako rozkrývá nekalé plány Ravna, který není ani zdaleka takové neviňátko, jakým se na první pohled zdá být.

V neuvěřitelně znějící zápletce se von Trier dokáže pohybovat se značnou scénáristickou suverenitou a za pomoci skutečně vtipných dialogů vytváří atmosféru poetiky absurdního dramatu. Ostatně, celý snímek se odehrává více méně v interiéru kanceláří firmy a většina výstupů dokonce v jedné místnosti a i díky rychle se střídajícím polohám situační a konverzační komiky a důrazem na svižnou dialogickou linku skutečně spíš připomíná zfilmované divadlo. Von Trier se sice nezříká použít pro podpoření komického efektu možnosti filmového střihu, většinu efektu ovšem zajišťuje vhodně vybraná různorodá skupina hlavních představitelů, kteří se evidentně při natáčení dobře bavili. Naštěstí se jejich nadšení podařilo zachytit a předat do publika. Kdo by ale na konec čekal laskavě smířlivou idylku, jako tomu bylo u Scherffigové, ten bude nakonec von Trierem notně vyveden z míry. I v případě svojí první filmové komedie zůstává tento výstřední tvůrce v oblíbené pozici nezávisle pozorujícího manipulátora, který dá vždy v pravý čas najevo, že moc dobře ví, kdo je tady ředitel. A že to rozhodně není ten ubožák, civějící tupě půldruhéhodiny na plátno v nečinném očekávání, kdo mu co předhodí. Proto je ho nutno vždy v pravou chvíli vzít kladivem po hlavě, aby se z takové, z režisérova pohledu trestuhodné letargie probudil. Tuto von Trierovu obsesi dělat divákovi naschvály by měl analyzovat asi spíše psychoterapeut, mnozí ale jistě ocení, že tentokrát alespoň „probouzí“ elegantně provedeným vtipem a nikoliv krvelačným líčením utrpení nebohých bezmocných žen.

Zdroj foto: www.artcam.cz