Nesplněné přání

V zaměstnání je stále dost úkolů a před svátky se zdá, že je jich stále více, jako kdyby se toho času v dnešním uspěchaném životě nějak nedostávalo.

Rozhodla jsem se, že si vezmu den volna, malou omluvím ve školce a budeme péct vánoční cukroví. Uděláme si s dětmi pohodový den a aspoň tak trochu utiším své špatné svědomí, že toho času je opravdu nějak pomálu.

Minulý rok pekla cukroví babička a tak letos pro změnu to budu dělat s malou já a malý Honzík nám bude asistovat. Spíše se motat, protože mu budou teprve tři roky, ale proč ho do práce aspoň na malou chvíli nezapojit, vždyť ho to za chvilku přestane bavit.

Večer jsem si připravila těsta a ráno jsme se pustili do práce. Kousek těsta jsem dala dětem a malá spustila , jak to dělala babička a že ji ty vanilkové rohlíčky právě od babičky moc chutnají. „Mamko, to musíš udělat takto a potom to dáme do toho strojku, kterým se točí, ale musíš dávat pozor, aby se ti tam nedostal prst,“ diktovala malá treperenda a Honzík se už snažil také dostat ke mlýnku. Během chvíle máme těsto na sobě, na podlaze a po stole. To už se nám ale podařilo již vykouzlit z té žížaly, co leze ze strojku několik rohlíčků a když je plech plný, tak plníme další plech. „Tak a můžeme to dát do trouby“, přizvukuje dcerka a malý nesmí zůstat pozadu. Ale než jsem plechy stihla dát do trouby, tak vanilkové rohlíčky díky malému a jeho „šikovnosti“ letí obloukem i s plechem na zem. A tak jen konstatuji, že jsme to dělali zbytečně a společně zametáme tu spoušť a smějeme se jeden druhému, jak jsme špinaví.

Z rádia je slyšet hlas Janka Ledeckého, že sliby se maj plnit o vánocích.

Tvoříme další plech rohlíčků a povídáme si, co ještě musíme udělat a zařídit, aby byly vánoční svátky hezké.

„Mami, já tě mám stejně moc ráda, i když se s tatínkem někdy na sebe zlobíte“ pronesla dcerka. „Já tebe taky“ odpovídám a plním těstem mlýnek. Honzík nezůstává pozadu a umouněnými ručičkami objímá moji nohu a brebentí, že mě má taky moc „lád.“ Asi bych byla hodnější, kdybych děti každé ráno nemusela tahat rozespalé z postýlek a jezdit přes celé město do školky. Je mi jich každý den líto a říkám si, že to již za pár měsíců skončí. Malá začne chodit do školy a to už nebude moct každý den smlouvat, aby mohla ještě pár minut ležet ve vyhřáté posteli.

„Víš mami, ten pán v rádiu zpívá, že se mají plnit přání o vánocích a myslíš, že se každému přání splní?“ „Víš, některá přání se splní když si je moc přejeme,“ odpovídám a dávám konečně plechy do trouby, „ale některá přání se nedají splnit, nebo se nemůžou splnit.“ „Proč se ptáš?“ „Víš, moje kamarádka ve školce Pavlínka je moc smutná, protože její tatínek odešel k jiné mamince. A její maminka doma pláče. Když jsme malovali ve školce, co chceme pod stromeček, tak ona tam nakreslila jen tatínka. Říkala, že nechce žádné hračky, ale chce, aby se domů vrátil její tatínek, protože ho má ráda a je jí moc smutno.“

„Mami a nemůžeš to nějak zařídit, aby se její tatínek vrátil?“ Pohladila jsem dcerku po tváři. „Ale náš taťka nikam neodejde, plotože je to můj a tvůj taťka,“ přidával se do hovoru malý Honzík a píchal prsty do rohlíčkového těsta. „To opravdu nemůžu a ani to neumím, nejsem kouzelník.“

„Hm, to je ale škoda,“ říká si už jen pro sebe dcerka. Já vytahuji ještě horké rohlíčky z trouby začínám je obalovat v cukru.

Kdybych byla kouzelník, tak bych čarovala tak, aby nejen pod vánočním stromečkem zářila dětská očka radostí, ale i každý všední den.