Když jsem si svého muže před deseti lety brala, sliboval mi hory doly. Vždy hodně pracoval a zůstával na fuškách dlouho do večera. Takové situace nebyly ničím výjimečným. Dokud jsme byli sami, nijak mi to nevadilo a jeho pracovitost jsem svým způsobem obdivovala. Ale teď, když máme tři malé děti a já musím všechno zvládat sama, jsem na zhroucení. Je toho na mě moc.
ilustrační foto: Freepik
U prvního dítěte jsem se zařekla, že další miminko nechci. Už tehdy mi manžel s ničím nepomáhal. Veškerá péče o domácnost, o velký dům a zahradu. To všechno zůstávalo jen na mně. Den co den to bylo podle stejného scénáře. Manžel přišel domů ve večerních hodinách, dal si večeři, zaplul do garáže a chtěl mít klid. Mockrát jsem se mu snažila vysvětlit, že v partnerství nemůže ani doma fungovat jen jeden. Pokud není vše pěkně rozděleno, je to neštěstí a jeden z partnerů bude padat únavou. Obzvláště pak tehdy, když vám do života přijde dítě. Na mé prosby nedbal. Naopak. Přál si druhé dítě. Tuto jeho touhu jsem striktně odmítala a dávala jasně najevo, že nehodlám být otrokem. Dokud se nezačne zapojovat do výchovy a do běžného chodu domácnosti, druhé dítě určitě ne. Na chvíli zabral a rázem se z něj stal muž i otec roku. To vše samozřejmě trvalo jen prchavý okamžik, já na to skočila a druhé těhotenství na sebe nenechalo dlouho čekat.
Po narození druhého syna se vše opakovalo a opět jsme najeli do starých kolejí. Muž měl hodně práce, příchody večer, iniciativa nula, pomoc žádná, víkendy v klidovém režimu, protože manžel si přece musí odpočinout. S dětmi jsem na výlety vyrážela sama a veškerá péče obecně byla také na mně. Pocit vyčerpání se neustále stupňoval. Nespavé miminko, vzdorovité dítě školkového věku, starost o velký dům, práce na zahradě. To byl můj každodenní kolotoč. Manžel zase nehnul ani prstem. Nepamatuji si, že by děti kdy přebalil nebo s nimi sám vyrazil někam ven, abych si mohla odpočinout. Naštěstí máme hlídací babičky, ale o tom to není. Ani ta nejvstřícnější a nejhodnější babička vám kvalitního partnera, který by s vámi byl na jedné lodi, zkrátka vynahradit nemůže.
Třetí těhotenství bylo sice neplánované, ale já jsem na potrat jít nedokázala. Manžel se vyjádřil v tom smyslu, že o tři děti se starat určitě nebude a ať si dobře rozmyslím, co dělám. Poučoval mě, abych vzala v potaz, že to bude finančně náročné a on bude muset více dřít. Tím v podstatě říkal, abych s ním nepočítala už vůbec. Ani tak jsem si ale nedokázala představit, že dám své miminko pryč.
Vzpomínám si, že dřív manžel takový nebyl. Když jsme byli sami, pravidelně stával u dřezu, vařil nebo skládal prádlo. Avšak ve chvíli, kdy přišlo první dítě, se na všechno vykašlal a ohání se stále tím, že musí vydělávat peníze a že se teď hodně nadře. Mou mateřskou bere jako pohodičku a když například odmítnu sex, nezdráhá se mě zeptat, z čeho jsem tak unavená. Starám se přece jen o děti a celé dny mám ve svých rukách.
Sžírají mě výčitky a mám pocit selhání. To jsem dříve neviděla, jaký můj muž je? Pravděpodobně ne. Přijde mi krajně ponižující doprošovat se u partnera a neustále žadonit, aby se více věnoval dětem nebo aby trochu vnímal, že jeho žena je na pokraji sil.
Naďa, 40 let
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla na její žádost pozměněna
Korektura textu Bára Klímová
Pokud se chcete i Vy podělit se svým příběhem, napište nám do redakce na bara.klimova@babinet.cz.
Vaše názory
Vaše názory (pro vložení komentáře se prosím přihlaste)