Představujeme: Autorka publikující na internetu.

Adriana Dosedělová publikuje články, povídky, pohádky a básničky.

Ve dvaceti se stala externí dopisovatelkou Hlasů Havířova, kde měla svou rubriku. Zároveň jí v Nové Svobodě vycházely fejetony v Dobrém ránu. Po ukončení činnosti těchto tisků i občas něco vyšlo přes Mafru a Burdu. V posledním roce můžete najít její tvorbu v Mamince, www.mesto-havirov.cz/babskyelan a jejich webových stránkách www.sweb.cz/laivae

Je členem literárního spolku S.P.I., který působí v Havířově a krom hledání nových talentů se jeho činnost soustřeďuje na zdokonalování autorů, pořádání Čtení, ale i různých festivalů a jiných kulturních akcí ve spojení s knihovnami a divadly. Jeho hosty a přáteli jsou kupříkladu Lenka Dusilová, Jarda Dušek, Jan Burian.

Kdy jsi začala psát?

Píšu už od základky. Dá se říct natruc jedné češtinářce a nějak mi to zůstalo dodnes, kdy je mi osmadvacet. Narodila jsem se přesně dvanáct let poté, co se narodil Jan Železný. Byly doby, kdy jsem mu to krásné datum záviděla.

Ovlivnilo místo, kde žiješ nějako tvoje psaní?

Celý život jsem strávila v Havířově. Veškeré možnosti odejít jsem nevyužila. Nějak jsem nedokázala tohle krásné město opustit. Neměla jsem odvahu opustit své přátele a začít někdy znovu od nuly.

Psát jsem začala na truc své třídní učitelce, pokud se tato osoba dá učitelkou označit. Ale ano, dá, protože jen díky ní se ze mne stala osobnost, jen díky ní vím, čeho chci dosáhnout a co už nikdy nechci prožít. A taky, že dřív nebo později na každého dojde a že vše je pro něco dobré.

Tato soudružka ne velmi důvěrně seznáila s pojmem šikana a já se jí svým psaním svý způsobem vzepjala. Kdyby jen věděla, co ze ne teď je...:))

Kdy jsi začala psát pohádky?

Toto jsou mé první pohádky. Vzniklo to díky Dnu Hanse Christiana Andersena, kdy dětí přespávají v knihovnách a zažívají dobrodružné příhody a taky si čtou pohádky. Začalo to nevině prvním dílem. Jsou to vlastně mé dětské představy.

Co tě inspiruje?

Nevím proč mám nejvíc inspirující noc. A taky moji dva "skřítky" – děti.

Jaká je tvoje profese a máš ještě nějaké jiné zájmy mimo psaní?

Profesně jsem zdravotní sestra na mateřské dovolené. Co mě ještě baví krom bruslení a latinsko amerických tanců? Hlavně děti, jak jinak. Potom - kreslení na sklo, keramiku, vázání ze sušin, lepení různých obrázků, kreslení, dá se říct vše s spjato. Pak čtení, cestování a turistika, historie, psychologie a naše literární skupina S.P.I.

Děkuji za rozhovor

Hana Formánková

S pohádkami Adriany Dosedělové se budete na Babinetu setkávat v rubrice Kulturní tipy.

Ukázka pohádek

Jak jsem potkal skřítka.

Jakto, že o nich tolik vím? Jednoduše, protože já toho svého skřítka dobře znám. Je to můj kamarád. A jak se to stalo?

Úplnou náhodou. Pravda, skřítci sice jsou nesmírně rychlí a tiší, jenomže ten můj zrovna celou noc oslavoval a tak ráno už sotva pletl nohama.

Doslova jsme o sebe zakopli. Páni, taková rána. Ještě týden na to mě bolelo koleno. Avšak na zemi vedle mě se ocitl i zmožený skřítek zamotaný do mé úplně nové ponožky a fňukal. Chudák, odnesl to víc, než s odřeným kolenem. Zprvu mne pohled na ukradenou ponožku rozlobil. "Jau, co se mi pleteš pod nohy? Kdo jsi a kde ses tu vlastně vzal? A jakto, že máš mou ponožku? Jak já se jí ráno nahledal" , chrlil jsem ze sebe na zmoženého skřítka. Ten jen něco ze země zakuňkal. Zlost mne však brzy přešla. Chudák, pořád tam seděl jako hromádka neštěstí a stále pevně svíral tu mou ponožku. Vzal jsem jej do dlaně a odnesl jej do koupelny, abych mu ošetřil odřené kolena a bolavou hlavu. Dalo mi dost práce přemluvit jej, ať tu ponožku nedrží tak u těla.

"Tak řekneš mi konečně, kdo jsi a co s tou mou ponožkou chceš dělat?", zeptal jsem se, když už ošetřený seděl na kraji stolu a usrkával z panenkovského servisu horké kakao. " Přeci skřítek," "Hm, to bych netipl. Vypadáš na obra.", ušklíbl jsem se. "Jmenuji se Hrk Nešika a ta ponožka patří mému čerstvě narozenému synovi, bude v ní spát." odpověděl skřítek, tedy Hrk. "Nešikou doopravdy jseš, hm, a já si celou dobu myslel, že ta ponožka patřila mně, jsem to ale naiva." pomyslel jsem si.

"A neukážeš mi ho?", zvědavost mnou cloumala, ještě nikdy jsem neviděl skřítčí miminko. No jó, já vím, ještě před nedávnem jsem ještě neviděl ani skřítka, ale když už máte tu možnost, kdy se taková podobná naskytne...

A Hrk kupodivu souhlasil. Zavedl mě k mé šatní skříni. "Co tam?", ptám se.

"Tam bydlím.", řekl Hrk. "Tam?", kde jen tam může bydlet taková skřítčí rodinka? Vnořil jsem hlavu mezi šatsvo. Hrk mi kamsi zmizel. Už jsem si myslel, že si ze mně tropil blázny, už jsem měl ten dojem, že sám jsem blázen a tohle vše se mi jen zdálo. Když to náhle z úplného koutku skříně začalo na mě slabě pomrkávat světlo, a za chvíli jsem viděl to nejkrásnější a nejmenší miminko na světě. "Ten je ale nádherný.", rozplýval jsem se, "smím si jej pochovat?" Hrk se zatvářil trochu ustrašeně, ale další skřítek mu cosi pošeptal do ucha a on mi ten maličký uzlíček opatrně vložil do dlaně. Ze tmy se mezitím vynořil stařík. "Slyšel jsem, žes pomohl tady Hrkovi", pravil. "Ále, to nestálo za řeč, byla to i má vina." mávl jsem rukou.

"Nechtěl bys jít tady Samovi za kmotra?" Tak tahle nabídka mi vyrazila dech. No, samozřejmě, koktal jsem, ale o tom vám povyprávím zas někdy příště.