796. Vyznání

Vyznání

Podej mi ruku a pojď mě vést,

jen spolu dotkneme se hvězd.

V tvé dlani je můj celý svět

a tvé rty, jak rudý ibiškový květ

jsou klíčem, co odemkne náš sen,

ve kterém je jasný, krásný den.

A v zádech oceán – modrý Pacifik,

kde přejeme si spolu být.

Jen já a ty, a západ slunce za obzorem,

co doprovází náš vytoužený den.

Jsem šťastná, když mě objímáš,

když mě zase vedle sebe máš.

Touha srdce, touha těla mi nedá spát.

Sic jsem mohla, ale nechtěla jsem brát

lásku cos mi svojí nabízel.

Teď jen vzpomínám, na vášeň našich těl.

Stále mám svá nebezpečná přání,

v nich tvé rty se nad mými sklání.

Zbyly mi jen sny – útěk z reality,

a ty v nich opětuješ moje city.