Naše dcera nikdy nebyla nejhodnější dítě na světě, ale žádný extrém to nebyl. Průměrně se učila, sem tam přišla domů po večerce, párkrát si nevybrala úplně nejlepšího kluka. Víc nic. Skutečné průšvihy se jí vyhýbaly velkým obloukem, nebo lépe řečeno, ona se vyhýbala jim. Až donedávna.
Bydlíme v rodinném domě a máme dvě děti. Dcera je mladším potomkem. Její bratr je dávno z domu a má svou rodinu. Protože je dům z poloviny prázdný, neviděli jsme s mužem důvod, abychom na dceru spěchali s tím, že se má osamostatnit. Koneckonců je jí pořád teprve tři a dvacet, což není až taková hrůza. Po škole začala pracovat v baru a dost dlouho bez problémů přispívala na domácnost. Ale poslední dobou už se nám s mužem na ní něco nezdálo. Začala být hodně spavá a podrážděná. Víceméně s námi přestala úplně komunikovat. Dlouho jsem si myslela, že je snad nějak nemocná a že se mi to bojí říct, abych třeba nevyšilovala, ale to jsem se pěkně spletla.
Všechno začalo tím, že potkala kluka. A zrovna takového, který je noční můrou všech rodičů. Práce stálá žádná, jen brigády, bohém, k alkoholu asi nemá úplně daleko, kolem sebe pořád bandu podezřelých kumpánů, ale co je teprve na pováženou, jsou drogy. Byť ho dcera teatrálně obhajovala s tím, že drogy jsou to pouze lehké. Že tráva skutečně ještě nikdy nikomu neublížila. Což je samozřejmě nebetyčná hloupost a nesmyslný argument. Začaly jsme tak mít mezi sebou obrovské rozepře, hlavně, když dcera nechodila do práce pravidelně a na jejich výdělcích i morálce to prostě začalo být znát. Doma nastala bojovná atmosféra. Syčely jsme na sebe a můj muž byl mezi námi jako mezi mlýnskými kameny. Bránil ji a vše přisuzoval tomu, že je to mladická nerozvážnost, že se prostě holt zamilovala. Tak jsme se samozřejmě začali hádat i my dva mezi sebou. Dcera si vždycky po příchodu, nevím odkud, zaplula do svých pokojů, které pomalu začínaly připomínat skladiště a tam nemytá, nenajedená, snad i oblečená, vyspávala. Hrozně zhubla a neskutečným způsobem se jí zhoršila její, vždy alabastrová, pleť. Začaly se nám doma sem tam ztrácet peníze a drobné, avšak cenné předměty. To jsem vždy zjistila jen tak jakoby mimochodem. Jednou to byly manželovy zděděné hodinky, jindy můj prstýnek, který mi už byl malý. Dcera na to šla velmi chytře, žádné zbrklé krádeže. Když jsem se s ní jednou srazila na schodech, už jsem nevydržela a pod tíhou dlouhodobého podezření a frustrace, jsem jí sebrala tašku. Byla vzteky bez sebe. Kopala kolem sebe jako zběsilá, vrčela, křičela a brečela. Vypadala spíš jako nějaké zvíře. Samozřejmě, že jsem v tašce našla skleněnku na kouření trávy, spoustu zapalovačů, páchnoucí mikinu a krabičku od zmíněných hodinek. Dcera utekla. Pár dní jsme o ní nevěděli. Pak se vrátila s prosíkem a my jsme se nechali obměkčit. Hlavně manžel. Ani ve snu by ji nikdy nekonfrontoval třeba s policií. Chvíli sekala dobrotu, k nepřispívání na domácnost vždycky přidala lítostivou scénu a to na nás zabíralo. Několikrát se to opakovalo. Peníze ale mizely dál.
Teď jsme na mrtvém bodě. Je jisté, že dcera propadla nějakým drogám a ten její úžasný přítel je nemalým kamenem úrazu. Já chci dceru vypakovat z domu, ale to by mi můj manžel v životě neodpustil. Každý den tak jen trnu, co nám z domu zmizí a kam se s dalším dnem dcera propadla. Vždycky slíbí, že se půjde léčit, ale zatím se nic takového nestalo. A dokud sama nebude chtít, asi se ani nic nestane.
Martina, 51 let
Pokud se chcete i Vy podělit se svým příběhem, napište nám do redakce na bara.klimova@babinet.cz.
Redakčně zpracovala Bára Klímová
Ilustrační foto: pixabay.com
Procvičte nejen pravopisná cvičení, diktáty, ale i kvízy, časté chyby, doplňovačky a vše, co pomůže ve výuce Vám nebo dětem
Vaše názory
Vaše názory (pro vložení komentáře se prosím přihlaste)
Celkem hnus situace. :/ Nicméně, ve 23 letech je dávno dospělá, navíc nestuduje, takže i způsobilá samostatného života. Dcerunka musí umět nést následky svých špatných rozhodnutí. Blbé je, že nejste s manželem za jedno. Nikdy bych se v takové situaci nechtěla ocitnout, ale kdyby jí, tak bych asi udělala opatření, jako přestat zcela se zpohodlňováním jejího života, tzn. žádné praní, žádné vaření pro ni, do ledničky ani nesáhne. Absolutně vše cenné zamknout, nebo někam mimo barák uschovat. Trvat zcela striktně na placení bydlení, ať už máte příspěvek domluvený jakkoliv vysoký. Pokud má na trávu a dementní způsob života, tak má i na výdaje, které normálnímu dospělému člověku přijdou automatické. K odborníkovi ji nedostanete, to víte určitě sama. policie, to fakt nevím, v tom byste narazila i u manžela. Mimochodem, co tak zapojit bratra? Nemá vliv na sestru?
No, to babo raď, to je noční můra všech rodičů. Všichni odborníci radí dítko vyhnat z domu, protože jakmile jde o drogy, jsou závisláci schopní čehokoliv a nic s nima nepohne, pokud sami nechtějí. Pokud se na tom s manželem nedohodnete, může to skončit tím, že rozdělí i vás. Takhle se to lehce napíše, ale v případě, že by to byla moje dcera, nevím jestli bych dokázala být takhle drsná a fakt jí vyhodit. Ale je fakt, že kdyby se ocitla najednou na ulici, že by se jí mohlo rychle rozsvítit a možná by to chtělo udělat co nejdřív, dokud není ještě úplně závislá. Držím palce.
Velice smutná situace, ještě hůře řešitelná. Nyní máte doma dva problémy, manžela a dceru. Pokud manžel nepochopí že máte problém vaše situace je neřešitelná. Až to pochopí musí se řešit dcera. Jedna rada nad zlato, dceru vyhodit a odstřihnout od všeho, což se jednoduše napíše ale 100x jinak dělá. V první řadě navštivte odborníky a věřte tomu že Vám poradí naprosto stejně. Držte se a moc Vám fandím a´t to dopadne dle Vašeho přání. Petr
Tohle je snad to nejhorší, co může rodiče potkat, když pominu smrt. Zažili jsme něco podobného s naší tehdy 17 letou dcerou. Podotýkám, že do té doby moc hodnou, krásnou holkou, úspěšnou studentkou. Taková dcera za odměnu. Pak si ji našel několikrát trestaný zloděj a podvodník, o dvacet let starší. Utekla za ním. Já byla ta zlá, a řekla jsem - vrať se, ale bez něj. s ním už domů nechoď. Manžel byl ten hodný, byl s ní v kontaktu, dával jí peníze na jídlo, platil nájem. Doufala jsem, že to dobré, co jsme do ní vložili, se musí vrátit a ona přijde k rozumu. Za rok se vrátila, protože jí bil. Dnes je to zase úžasná holka, vysokoškolačka. Byli jsme s mužem nejšťastnější na světě, ale krizi, do které jsme se tím dostali, se nám zvládnout nepodařilo. Já mu asi neodpustila, že neudělal něco víc, on si to vyčítá nejspíš taky. Rozešli jsme se po 30 letech manželství. Máme výborný vztah a jako rodiče našich 5 dětí fungujeme skvěle. Přeji Vám hodně štěstí, ale správné řešení asi neexistuje. Řiďte se srdcem.
Je to velmi těžké, ale nejlépe jí asi pomůžete tím, že jí vyhodíte. Za chvíli budete mít z domu holobyt, může přijít i exekuce... Je u Vás hlášená! Já vím, je to dcera, celá situace je velmi bolestivá. Ten strach, když u Vás nebude bydlet a vy nebudete mít žádné zprávy si nedovedu ani představit. Když nebude chtít sama se svým životem něco udělat, tak nemáte šanci její životní směr změnit. Zkusila bych se ještě poradit u odborníků. Možná by odbornou konzultaci navštívila s Vámi, ale z toho, co píšete to nevypadá... Držím palce, ať to celá Vaše rodina ustojí.
Jak už je tu napsáno. Dokud s manželem nebudete tahat za jeden provaz, tak to nepůjde. Učiňte rozhodnutí a z něj neslevujte. Nechte podepsat papíry, odhlašte ji - osamostněte ji. Tohle asi nebude jen tráva... bohužel. Trvejte na léčení, jinak konec. Nic jiného nevymyslíte. Ukažte jí, že jste rodina ale nebudete její rukojmí. Vy jí snad taky peníze nekradete, ne? Bezva by bylo dohnat ji na nějakou společnou terapii - kde řeknete jak věci vidíte - před cizím člověkem, který přidá svůj pohled na věc snad pochopí, že to, co se děje není v pořádku. Dostaňte ji pryč z vlivu toho šmejda a jeho kumpánů.
Do redakce nám přišel i jiný dílek skládačky. A to pohled z druhé strany. Děkujeme "Jsem ten kdo byl v pozici vaší dcery, i když už jsem byl o pár let starší. Bydlel jsem sám jenže z příležitostného se stala závislost a vše jsem ztratil. Rodina se mě ujala jako vždy když bylo třeba. Léčebna z donucení ? Zapomeňte. Závislej člověk musí dospět do stádia, že se bude chtít léčit. A i když si to bude ze srdce přát tak se mu to tak jednoduše nepodaří. Mě to trvalo po rezignaci rodiny a výkopu na ulici ještě další 2 roky než jsem začal svou čistou kapitolu života. Věřte mi že i když jsem chtěl přestat nepovedlo se mi to ani s pomocí ani bez. Jednoduše jsem dospěl do stádia kdy byly možnosti smrt nebo boj. Pokud sama nebude přesvědčená že takto nepřežije nezbude vám nic jiného než co mým rodičům, z povzdálí hlídat situaci a když je úplně zle tak trošku postrčit (pomoct z nouze nejvyšší) ale nic víc. Buď pochopí a nebo ne. Lhát vám nebudu mnoho rodičů se toho nedočká... Ale víc udělat nemůžete. Nenechte se dcerou dohnat do stádia abyste jí přišla do blázince říct že by pro všechny bylo lepší kdyby už zemřela. Já to slyšel a vidět takovou bolest v očích rodiče vám nic nevymaže. To už je poslední mez kde jsou pouze dvě cesty. "