67. Jaká štastná náhoda...

Jaká štastná náhoda mne zavála dnes k tobě?

A proč zitra srdce mé ocitne se v hrobě?

S úsměvem na tváři nechat se unášet

A nehmotnou inspirací měnit se v mága,

Který svou výmluvností a energií ohromí I sebe

A na chvíli stane se svým vysněným já,

Které nespoutaně a s šarmem propluje vším.

A to jen proto, že někdo se přiblíží

A svou aurou vibruje o auru mou

S rizikem, ze mi tím opravdu ublíží

Záchvěvy pomalu mým tělem jdou.

A když pak odejdeš hořím jak svíce

A přebytek energie mám

Únavu a starosti necítím více

Celou noc nespím a ráno nesnídám.

Každý tvůj pohled, každý tvůj úsměv

Jsou pro mě víc, než zářící slunce

Jsou pro mě jediným skutečným zážitkem

A nemohu naplno vnímat jiné věci.

To vše mě ovládne a činí mne šťastným

Ve vší té monotónosti šedivých dnů.

Jemná souhra našich duší se změní v harmonickou souhru našich těl,

A tim jsme si bližší, čím více zjišťujeme, že se známe.

A tak dny jdou I milované noci

Pomalu ubívá měsíční zář

A já tu zůstávám dál bez pomoci

A tma pak zakryje I moji tvář.

Ta zář jsou tvé city, tvůj zájem,

Který mě sytil , jak déšť vyschlou zahradu

Najednou se rychle změnili a nechali mě stát uprostřed dne samotného

V dusném vzduchu před bouří, která však zuří někde jinde.

A tak toulám se městem I svou hlavou

A útěchu v ničem nenacházím

Nic nehledám a vůbec ne tu pravou

Jen jednu z mnoha krizí přecházím.

Dno sklenice, dno vany a dno nádrže

Plavání pod vodou bez výdrže,

Mě provází na každém kroku,

Činí mě slabším, jiným a horším,

Jako bych ztrácel smysl, který jsem nikdy neměl,

Jako bych ztrácel oporu rukou, které mě nedrželi,

Jistotu nohou, které mi nepatří.

Noc střídá den a podrážděnost a znechucení se neztrácí,

Jen zbytky skutečných citů se vytrácí,

A mé tělo bez srdce krvácí.

To vše nosím v sobě, v týhle zrychlený době,

Kde není čas na sentiment, kde není prostor pro slabost,

Kde peníze a drzost stali se právem.

Kde duše trpí a je násilím do pozadí tlačena a dušena

A její projevy stěžují každodenní život

A činí ho špatně snesitelným a nic neříkajícím.

Cítím, že mi něco brání projevit se

A přitom musím znovu vstát a jít

A jak hrozně se mi nechce točit v kole každodenním

A tvářit se jakoby nic,

Když to nic pomalu šíří se ve mně

A zžírá poslední upřímnou chuť ke změně,

Která je stejně nevyhnutelná.

A nad tím vším potkávám vše ve starých spokojených kolejích

Jak jede si to bezduše dál,

A moc bych si přál,

Abych se tak, jako dnes nikdy necítil,

Abych tuhle svou stránku už neznal a zapomněl,

Protože nevím z čeho vzniká,

Ani kdy zas přijde,

Protože její zárodky jsou ve mně,

Pracují neúnavně a tvoří další krizi

Až ta dnešní zmizí.

A tak stále dál.

autor: Jaroslav Klášterka