XXXI. Sníh

Sníh

Všude po kraji, kam až oko dohlédlo, ležel neporušený bílý sníh.

Z velké jeskyně na kraji lesa vykoukla černá hlava. „Nic nepadá, čert aby to vzal!“.

„Sss, neber jméno čertí nadarmo, Matesi, víš že se to nesmí!“, ozvalo se zevnitř.

„Vy to děláte taky, pane Čechmane!, připomněl zvěd a otočil se po hlase.

„No jo, ale já jsem služebně starší“, namítl starší prošedivělý čert, který seděl u ohně a klacíkem rozhrabával žhavé uhlíky. „Děsný počasí“, řekl pak a přitáhl si blíž k chlupatému tělu starou pletenou vestu.

Mates si sedl také a mnul si ruce, až mu klouby praskaly: „Strašná zima. Proč zrovna my? Ostatní jsou v teple v pekle, a my tady mrzneme!“

„Víš jak to je“, rozhodil Čechman rukama, „jenom dneska má hlídání cenu. Jen jeden den v roce máme tam s těma nahoře“, ukázal na mechem obrostlý strop jeskyně, „tu…mírovou smlouvu. Dneska nejde nikdo ani k nim, ani k nám. Takže do půlnoci je jediná šance, jak uhnat body navíc“.

„Mě to vůbec nedělá dobře, ten Štědrej den. Každou chvíli někde zvoní z kostela…Koukejte, zase mám vyrážku“, naříkavě si stěžoval Mates a vyhrnoval rukáv košile.

„Vydrž. Luciáš hlídal minulý rok a dostal poukaz na Ďábelský ostrovy. Rekreaci s plnou penzí.“

„No jo, ale jestli se nepodaří, jestli nezačne padat, pojedeme tam taky, ale za trest!“

„Nedělej paniku, do půlnoci daleko“, podrážděně houkl Čechman.

„Proč se nemůžeme normálně zjevit v oblaku kouře a síry? Dělalo se to tak vždycky!Proč musíme místo toho tvrdnout tady?“, reptal Mates.

„Směrnice. Z nejvyššího vedení. Nejdeme s dobou“.

„Ale Lucifer to tak dělá! Sám jsem ho viděl! On může a my ne!?“, namítl mladý dotčeně.

„To víš, panstvo. Pro to nikdy nic neplatí. Co dělá Lucifer,“ vztyčil Čechman varovně pokroucený ukazovák, „to je jeho věc. My musíme pěšky. Jinak by nás na ty Ostrovy hnali tak rychle, až by ti z kožichu prášilo!, zdůraznil. „Myslíš že mě to baví? Taky bych byl radši u rodiny. Malej už si umí hrát tak krásně s plamínky…,“ rozněžnil se a ve tmavých očích mu zajiskřilo.

Chvíli oba čerti mlčeli. Mates zkoumal vyrážku, která se mu udělala na předloktí, a Čechman koukal zamyšleně do ohně.

„Víte co, přitáhnu zase pár větví, už to dohořívá“, zvedal se mladý čert.

„Čertovo kopyto, to ne, musí nám stačit co je tady! Uděláš krok ven a z nebe to uvidí!“, zhrozil se Čechman. „Ťápotu. A hned je tady nebeská hlídka a maléry. Ne, ne, musíme počkat, až bude padat sníh, aby ty naše stopy zakryl“, dodal s důrazem. Pak se zvedl a vyhlédl ven sám: „Nic. Karty máš?“

„Ještěže jste si vzpomněl, ještěže jste si vzpomněl“, zalovil Mates horlivě v kapse kalhot.

„Jseš prvně v terénu?“, zeptal se ironicky Čechman, zatímco míchal karty. „To vás v kurzu neučili? Do krabičky pekelné záchrany přeci čertovy obrázky vždycky patřily!“

„Já vím, vždyť je mám s sebou“, ohradil se Mates.

Chvíli bylo slyšet jen pleskání karet o kámen. Pak venku něco zapraskalo, čerti zvedli hlavy od hry a napjatě poslouchali.

„Srnka“, zhodnotil situaci Čechman.

„Já už se lekl, že kontrola“.

„Hele, to ne, dneska má každej co dělat u svýho kotle“, odpověděl starý s klidem zkušeného praktika.

„Ale služby jsou vypsaný!“

„Jo, to být musí, ale neboj, dneska slouží kámoši, varovali by nás, než by přišli“.

„Takže můžeme pro tu bábu, ne? Když to na nás neprásknou, když je znáte“.

„To je jediný, co nemůžou. To by zazvonilo přímo na vedení. U Lucifera“, vysvětlil Čechman. „Směrnice je směrnice. Musíme počkat na ten sníh. Hraješ“.

V tom Matese něco napadlo a vytřeštil oči až je měl jako talíře: „A co když, co když“, nemohl ani mluvit, jak byl rozčilený: „co když to, víte kdo“, s respektem ukázal na strop jeskyně, „co když to nahoře nějak zařídí, aby dneska ani vločka nespadla???!“. Vyskočil a rozčileně začal pobíhat po jeskyni: „Však víte, že jsou toho schopný!“. Přiskočil k Čechmanovi a zatřásl mu ramenem tak silně, až se karty rozlétly po jeskyni: „Vaú, nechci na Ďábelský za trest!“ Chytil se za rohy a kýval s nimi sem a tam:“Co budu dělat, co budu dělat???!“.

Starý čert se na něj podíval s opovržením: „Teď sebereš ty karty, to za prvé. Za druhé se posadíš a uklidníš se.“ Zvýšil hlas: „Ty máš fakt hlavu jenom na to, aby nesla rohy! Jinak je dutá jako kotel! Padání sněhu je přeci závislý na fyzikálních zákonech! A na fyzikální zákony je každej krátkej! S těma si neporadí ani Pánbůh! Tfuj, tfuj, tfuj“, odplivl si nad tím slovem. „Nemysli, že nahoře jsou svatý. Leccos ošulí, dneska by taky lovili, kdyby mohli, ale fyzika je věda. Na tu nikdo nemá!“, natáhl se pro podávané karty. „Zavři tu pusu, Matesi, vypadáš jak kapr“.

Zrudl jako výheň pekelná, ale protestovat se neodvážil. Raději se odklátil do rohu jeskyně a přitáhl tři veliké větve. Čechman vychutnával svou převahu: „Za dvě stě tři sta let to budeš vědět taky“, řekl blahosklonně. „Pojď hrát. Klid“, chlupatou rukou ukázal ke vchodu do jeskyně: „Hele ty těžký mraky. Do večera napadá“.

„A co když nám pláchne, baba Jábyska?, odvážil se zeptat Mates.“Co když do tý doby udělá nějakej dobrej skutek?“

„Ta? Neudělala ho celej rok, tak dneska taky ne!“, mávl Čechman rukou. „Hříšnice zůstane hříšnicí“, dodal filosoficky. „Ale…, zvážněl najednou, „je možný, že cestou potkáme anděly. Už se mi to stalo, když jsem sloužil na hranici. Mírová smlouva sem, mírová smlouva tam, podváděli. Když sněží, nejsou totiž vidět. Nestane se to vždycky, to ne, jen když do nebe ten rok přijde málo lidí. Ale neboj“, rázně utnul předpokládáné námitky. „Když se to stane, mlč, já to s nima domluvím. Uděláme kompromis. Tohle berou vždycky“, dodal a obalil si ruku cípem pletené vesty. Pak zalovil v kapse špinavých zelených kalhot a opatrně vytáhl placatici s nápisem Mešní víno.

(28.listopadu, 12:26 hodin – 2.prosince 2005, 22:55, Zdeňku Rollerovi)