„Stát“ nevrací, co zabavil

Stalo se, že v televizi doslova „profičela“ zpráva o tom, že nastane STOP STAV restitucí do konce tohoto roku. Mnoho lidí stále nedostalo zpět svůj (mnohdy státem zdevastovaný) majetek. Úřednický šiml dělá vše pro to, aby se návrat do původních rukou stále prodlužoval. Když tolik let po převratu nebylo vše dáno do pořádku, jak se to má najednou stihnout do konce prosince 2005? A jak je možné, že restituenti nebyli vůbec úředně obesláni? Jak je možné, že se tuto závažnou informaci dozvěděli pouze někteří a to čirou náhodou? Patrně účelné, že?

Tehdejší KSČM se zkrátka činila. Dnešní komunisté získávají větší a větší preference, na volební kampaň spotřebují 20 milionů korun. Vzhledem k (stále ještě nedávné) historii této strany by to dle mého názoru nemělo být možné.

Následující příběh nechť poodhalí vše zapomenuté.

„Chci kralupským Židům navrátit jména,“ říká majitelka bohatého archivu.

„Někdy okolo roku l968 jsem se svojí tety Marie zeptala, proč má pořád na skříni ten velký zaprášený kufr,“ vzpomíná Vlasta Bakalová, dnes členka Židovské náboženské obce v Děčíně. „Když jsme kufr otevřely, zatmělo se mi před očima: teplé oblečení, boty, fotografie, knížka a dopisní potřeby. To byly věci, které si teta připravila v roce l942 do transportu.“ Vlastě Bakalové bylo tehdy dvacet let a jak se přiznává, trvalo nějakou dobu, než pochopila, že obavy tety nejsou tak zbytečné. „Za totality pronásledování Židů pokračovalo a teta zkrátka neměla důvod kufr zlikvidovat a začít znovu, beze strachu. Bylo jasné, že by ty věci použít prakticky nemohla, byly prolezlé moly. Kufr fungoval taky imaginárně, jako nějaké memento, které s sebou vláčela až do konce života ...“

Vlasta Bakalová se narodila v roce l948, tedy mezi válkou a totalitou. Hned v roce l952 byl její otec Josef Benda prohlášen za nepřítele republiky, dokonce jej chtěli obvinit, že (on Žid) pracoval pro Němce v regionu Kralupy.

„Jenomže komunistům se nepřátelskou buňku na Kralupsku najít nepodařilo, tudíž v ní můj otec logicky nemohl pracovat,“ usuzuje Vlasta Bakalová. „Nakonec mu celkem třikrát poopravovali obvinění, až z toho vyšlo, že „svými enormně vysokými příjmy“ jako soukromě hospodařící zemědělec zesměšňuje zakládající se Družstvo.“ Když byl Josef Benda zavřen, veškerý jeho majetek propadl ve prospěch státu - to znamená statek a vše co k němu patří. Vlasta Bakalová s matkou a bratrem byli přestěhováni do pohraničí. A z něj se pak každé dva, tři roky museli stěhovat (na samotu), aby tam „neblaze nepůsobili“. Otce propustili z uranových dolů v roce l955, ale v roce l958 byl jako nepřítel republiky zavřen znovu. Po dvou letech byl propuštěn na amnestii. Po příchodu ze Slavkova a Jáchymova jej nikdo nechtěl a ani nemohl zaměstnat, a tak se musel vrátit do uranových dolů s tím rozdílem, že smí na noc domů. Tam pracoval až do penze. Do Veltrus se vrátili až v roce l990, kdy soud zrehabilitoval otcův trest. (Přesněji řečeno - ten samý soudce, který Josefa Bendu před léty odsoudil, jej pak po revoluci „očistil“. Takový byl zkrátka stav justice. Navíc za špatné zacházení, vyražené zuby a propíchnuté ušní bubínky měl dle státu nárok na odškodné ve výši tisíc korun. Tuto směšnou „satisfakci“ Josef Benda hrdě odmítl.) Protože Vlasta Bakalová nesměla studovat, od roku l964 pracovala s matkou v pohostinství.

I když vlastní ve Veltrusích kavárnu, věnuje se posledních pár let výhradně psaní a je autorkou několika básnických sbírek. Nutno ještě dodat, že tehdejší zdravotníci neuměli diagnostikovat závažnou chorobu střev, jejíž zanedbání málem stálo Vlastu Bakalovou život.

22.února 2006 to bude šedesát čtyři let od transportu Židů z Kralupska, Mělnicka a okolí do Kladna a následně do Terezína. Na osm set Židů bylo transportováno pod označením Y. O čtyři dny později, dne 26.února l942, bylo z Kralupska, Mělnicka a okolí transportováno osm set dvacet tři Židé pod označením Z. Z těchto l623 lidí přežilo pouhých l20. „Mezi dvaadvaceti deportovanými veltruskými Židy byla moje babička Hermína Bendová. Na toto období pohlížím tragicky - z třiceti šesti lidí našeho rozvětveného rodinného klanu šlo třicet tři do plynu,“ říká majitelka velkého archivu. „Přibližně od šedesátého osmého chodím po archivech a opatruji veškerou dokumentaci o kralupských a mělnických Židech a jejich deportaci, dále dopisy babičky z koncentračního táboru, dokumentaci, která se týkala mého otce za totality a další materiály po příbuzných,“ vypočítává Vlasta Bakalová. „Je to velmi zodpovědný úkol, vydat knihu. Už z toho důvodu, abych těm umučeným lidem vrátila jména, protože vést člověka jako číslo, to je o odebrání důstojnosti.“ Druhou světovou válku - na základě Rasového zákona - zaplatilo životem šest a půl miliónů Židů. „To považuji za největší nehoráznost nejen minulého století,“ posteskne Vlasta Bakalová a dodává: „Častokrát, když jsem četla o počtu obětí války v Kralupech, uveden byl jeden pracovník na dráze, který nepřežil bombardování. l503 zmařených životů není nikde započítáno, a přitom se jednalo o naše židovské spoluobčany.“

(Máte téma, které chcete zveřejnit Pod lupou? Zašlete na info@babinet.cz Stanoviska zde uvedená nemusí vyjadřovat názor Babinet.cz)